Jawa kolem světa, díl 13.- Argentinou a Chile po RN40 a Carretera Austral

Rusko mívalo svůj Zilov gap a má Cestu kostí do Magadanu. Panama svůj Darien, Amazonie svou legendární pralesní dálnici uplácanou z bahna a Argentina svou RN40, neboli Ruta Quarenta. Carretera Austral v Chile sem patří taky, i když z mého pohledu už tahle bývalá „dálnice“ Augusta Pinocheta dávno nesnese srovnání s ostatními co do surovosti. O to je však půvabnější její okolí. O čem je řeč? O tisících kiláků, kam asfalt proniká jenom velice zlehounka.

Jawa kolem světa, díl 13.- Argentinou a Chile po RN40 a Carretera Austral
ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
V celkové bilanci najetých kilometrů téhle fantastické motocyklovačky budou nakonec kilometry nezpevněných cest tvořit smělou pětinu, převedeno na čísla skoro 10 000 km. Na silniční sériovou motorku, kterou půlka národa odepsala, na silničních gumách s nákladem 100 kg plus jezdec docela dost. Ale o tom jindy. Před námi je celá Argentina odshora dolů do Patagonie a také Chile, které mě láká, ale vím, že dá mému rozpočtu dost do trika, když jí to dovolím, takže na pár dní snad… Podle mojí mapy to s argentinskou RN40 nevypadá zase tolik špatně – několik stovek km ripia (místní výraz pro gruntovku) a bude to v suchu. Jenže! Nic není srandovnějšího nežli omalovánky, co si říkají mapy Jižní Ameriky! A čím víc na jih, tím častěji mám v ruce propisku a čmárám do ní poznámky, které by někomu příště mohly přijít vhod. Podklady pro tuhle mapu jsou asi tak staré, jako stopy Elstnerovy škodovky v těchto krajích!

Měsíční údolí

Argentinská pampa není nic, co by člověka dlouho bavilo – horko, většinou rovné silnice a kolem tisíce kilometrů plotů. A samozřejmě vítr, který skoro nikdy neutichá a pro Jawu je vlastně nepříjemností, ať fouká z jakéhokoliv směru – v zádech zhoršuje chlazení, z čela hrne spotřebu k sedmi litrům a z boku když se opře do plochy kufrů, dáte si kolínko skoro i na rovině. Safra. A dole v Patagonii bude ještě hůř. Lamy, pštrosy nandu pampoví a přejetí pásovci vás moc nerozptýlí, takže si v té pampě tipuji různá místa, která by mohla tu nudu tisíců kiláků pampou naředit. Tím prvním je do Argentiny zasahující cíp pouště Atacama a v ní vyhlášené Valle de la Luna – Měsíční údolí. Jedeme!
Fenoménem Argentiny v mých dnech jsou fronty na benzín, případně vůbec chybějící benzín v podzemních nádržích čerpaček. Co to je? Co se děje? Dost mě to zneklidňuje, ale místní vypadají smířeně. Marně se snažím zjistit, jde-li o hlubší ekonomický problém země (mnozí to šmahem svádějí na prezidentku), o problém sezóny a Dakaru (začaly letní prázdniny a i ten dakarský cirkus musí v oblasti něco vypít) či jen o spekulace překupníků (protože nakonec se vždycky nějaký ten benzínek na pumpě pod pultem najde, samozřejmě už ne za původní cenu!). Buď jak buď, nic příjemného to není. Čerpaček už tak není mnoho, ale když se ještě jeden ani nemůže spolehnout, že mu mají co nalít… hlavně že mají benzín pěkně indigo modrý a říkají mu NAFTA. Jo, čtete dobře. V Argentině se prostě benzínu říká nafta, jak to slyšíte. Takže vlastně jedu na naftové Jawě!
Jak odpozoruji později, fronty na pumpách jsou normální. To proto, že tu stále přetrvává zvyk a předpisy, že tankovat smí jen panáček v montérkách. Posádka auta si hoví vevnitř. Ale protože nebudeme přece těch monteráčků platit víc než jednoho, případně dva, když je pumpa fakt veliká, mají kluci co dělat. Jenže provoz je dneska jinde, než byl v době vzniku místních předpisů, a tak se auta jednoduše hromadí a všecko, co u nás v Evropě trvá pár minut, je tady na čtvrt hodiny.
Ve Valle de la Luna stíhám ještě poslední rundu s průvodcem. Zaplatím 140 pesos (zatímco domácí to mají za 80!; vše x2 Kč) a domluvím si s naším rangerem, kterého veze první osobák, že pojedu vepředu, abych nežral ty tuny prachu od ostatních pěkně zavřených v klimatizovaných kabinách. Navíc jedou fakt hodně bojácně a v tom písku se musí s motorkou trochu švihem. Průvodce je v pohodě. Pokaždé mi řekne, za kolik km bude další zastávka a jak se tam dostanu. Tím získávám i dost času na fotky bez překážejících aut, zvířeného porachu a ostatních turistů. Celá oblast parku je nalezištěm prehistorických oblud a zkamenělin (Jawa je tu jako doma!), vlastně odkrytým mořským dnem a krajina se všelijak tvarovanými kamennými sloupy připomíná jinou planetu. Okruh má asi 40 km a s výklady zabere skoro 3 hodiny. Tím je rozhodnuto, že dnešních 450 km už nenaroste a já beru za vděk kempem v parku a s wifi až do stanu. Večer sleduji na TV v recepci start Dakaru. Zítra zamíříme stejným směrem na San Rafael.
Kemp stojí 25 pesos a kromě pitomého větru, ve kterém bojuji se stanem, je to luxusní nocleh. A ta obloha v noci!!! Jižní kříž najdu a poznám. Tím končím. Jo, a vlastně ještě Měsíc… to mi ale nebrání v tom, abych večer s otevřenou hubou nezíral nahoru a nenasával to, co vám už nikdo až do příchodu Alzheimera nevezme. A v duchu děkuji mamince, že mi v dětství namísto Timura a jeho party dala raději do ruky nádhernou bichli plnou černobílých obrázků dalekých exotických krajů (S kamerou a za volantem třemi díly světa od F.A. Elstnera)… možná bych tu jinak nikdy neseděl.
Ráno mám návštěvu – mezi botami, které mám ve zvyku vždycky vyklepávat, si to mašíruje průsvitný štír s ocasem zakončeným pěkným bodákem. Dostane promptně za krk podrážkou magnumky. Takhle mě lekat, potvoro!
Se mnou jsou v kempu dva mladí motorkáři, Argentinci, na Hondách 125 a 250. Jsou z Jawičky trochu vykolejení, ale značku znají. Vůbec je tu v Argentině docela dost lidí, kterým Jawa říká něco víc než jen „basu od piva“… Jawa se totiž ve španělštině vysloví Chawa, španělská Java (Chava) znamená bednu od piva, prostě basu. Jak typicky české!


Jawa na Dakaru – po 26 letech!

Létající cirkus Dakaru přesouvá svůj bivak do San Rafael, kam dojedu i já, protože problém s nedostatkem benzínu přetrvává a tohle je dost veliké město na to, aby tam něco hořlavé bylo k prodeji. Osm litrů rezervy v petkách mě teď pěkně hřeje u srdce, když jedu nehostinnou pampou. Na pumpě mají nejen benzín, ale i nějaký stáčený olej Normal Andino SAE40 litr za 24 korun…medově čistý, žádný recyklát, kupuju dva litry. Do toho přijíždí první auto dakarského doprovodu z týmu Carlose Sainze. Frantíci okukují Jawu, dávají mi redbull a já jim na oplátku lepím na bok auta jawí samolepku. Dakar a Jawa… po skoro třiceti letech! V roce 1988 startoval s endurem Jawa 560 (motor Rotax 4T) na Dakaru (tehdy ještě na tom opravdovém africkém) Liberečák Pavel Ort. Bohužel pro pád a zranění nedojel a už pár let je v endurovém nebi. Dneska je ovál Jawy zase na Dakaru, i když úplně jinak. Přesto je motorka po příjezdu k bivaku za velikou hvězdu.
Když přijíždí žlutá Tatra, křičím: „Kdo neskáče, není Čech!“ Samozřejmě, skáču tady sám a ostatní jen čumí, co je to za cvoka, ale Tatra je na holandských číslech – kluci uvnitř buď ani česky neumějí anebo neslyší. Druhé žluté auto je Liazka Martina Macíka. To už nekřičím a radši fotím. Míjejí motorku, v níž by Jawu nikdo nehledal. Po hodince, kdy odpovídám na zvídavé dotazy kluků, jaká je Česká republika, jaké máme hory, jaká moře a jaká zvířata, sedám v tom horku do sedla a vyjíždím vstříc Patagonii, na jejíž hranici to mám nějakých 400 km.
Za řekou Rio Grande končí asfalt na RN40, přestože na mapě je namalován. Argentina – až v řiti hlína! Tady totiž kdysi asfalt býval! Jeho stopové, doslova molekulární množství lze občas zahlédnout v šotolině rozličné kvality. Je to jako když si koupíte jogurt s kusy ovoce od renomované západní značky – mizerných pár kousíčků zahlédnete, ovoce to není, ale na obal lze napsat cokoliv. Totéž tady. Rudá linka se na mě šklebí z mapy, ale následujících sto kiláků není nic než prach a kamení, občas v kvalitě bolívijské pouštní cesty. Tam to ale čekáte. Tady tolik ne: no nafta, no aqua, no comida… jen ve škarpě pohozený rodinný chevrolet (rozuměj opel corsa se zadkem) a z něho lezoucí dvojice táta-syn. Stavím, nedá mi to se nezeptat, jestli nepotřebují pomoc, obvaz nebo vodu. Nářadí asi nebude potřeba – rozebrané to už mají kluci o skalku slušně. Mladší z nich mi odpovídá: „máma už jela pro jeřáb a náklaďák.“
Ok, když už to má v prádle máma, tak je to v pohodě. Jedu dál, už jsem dávno přepnul na rezervu…a konečně most: REGION PATAGONIA! A za mostem pumpa a 4 km odtud Barrancas, kde je hostel prý s wifi a snídaní. No, jestli bude snídaně (desayuno) taková jako připojení na net, tak si dám radši z vlastních zásob sušenku…

Ruta 40

Ruta Quarenta nebo také RA40 či RN (ruta nacionale) 40 je legendární silnicí, jakou třeba byla kdysi v dávné minulosti i americká Route 66, tehdy ještě prašná, místy dlážděná. RN40 spojuje po západní straně pod Andami sever Argentiny s Patagonií. Na její asfaltizaci se pracuje, ale ekonomika státu je slabší než by bylo milé. A tak polopouštní pampou vedou stovky a stovky kilometrů ripia kdysi vyrvaného skrejprem přírodě, ale dávno neudržovaného či udržovaného dost bídně. Na pevném podkladě je vrstva štěrku tvořeného říčními oblázky různé velikosti a auta na cestě zpravidla vyjedou tři stopy. Dvě krajní a společnou prostřední, nejvíc rozbitou. Přejíždění ze stopy do stopy přes vyhrnutou vrstvu štěrku je dost veselá taškařice. Přesto se dá většinou s Jawou jet tak 70 – 80 km/h a auta často mile uhýbají na stranu, kam jde vítr, aby motorkář nežral prach. V tomhle jsou Argentinci skvělí – prostě to znají. Jak jsem už psal, dohání mě k šílenství jen pohled do mapy. Když jste v Mongolsku a víte, že jiná možnost není, smíříte se s čímkoliv. V Bolívii také. Ale pokud mi mapa naslibuje a pak musím rasit motorku v šutrech aniž bych věděl, kolik že vlastně kilometrů mám před sebou, spolehlivě mě to otráví – hlavně kvůli té motorce, protože žádná technika na světě nemůže odolávat donekonečna a tahle si už svoje odtrpěla, myslím. Místy je už vedle dokončena nová asfaltka, ale nájezdy na ní jsou zatarasené a místy chybějí můstky přes řečiště. Přesto se nahoru na násep dostanu a s opatrností raději jedu tam než dole v kamení, které mi před chvílí utrhlo pružinu bočního stojánku i s ouškem.
Se stojánky je prostě kříž, dostávají odspodu společně s výfuky co proto. Kladu si otázku, proč je všichni výrobci umísťují tak nízko až na spodek motorky? Kdyby je dali někam k přístrojovce anebo k nádrži, byly by v bezpečí – tam žádné velké kameny nelétají… občas jen ty malé od protijedoucích aut, ale pokud jde o klouby na rukách, i ty stačí! Zvlášť, když frajer jede stylově v rukavičkách bez chráničů…
Ruta 40 je navzdory svému destrukčnímu účinku na všechna vozidla poměrně dost využívaná. Jednak tu není mnoho jiných možností a pak je to pro většinu motorizovaných turistů jednoduše výzva, protože RN40 náleží do systému Panamerican Highway a je vlastně dole v Patagonii jednou ze dvou možných cest dolů k Ohňové zemi.

Carretera Austral

V překladu Jižní silnice se dříve jmenovala Carretera Augusto Pinochet a šlo o tisíce kilometrů gruntovky. Jméno někdejšího mocipána Chile se u silnice ještě sem tam objevuje a poměr hlíny a šutrů k asfaltu pomalu klesá. Proti argentinským ripios v pampě vede Carretera Austral krajinou hor s trvalou sněhovou pokrývkou, mezi fjordy, na které je chilské pobřeží Pacifiku bohaté, a hlubokou zelenou vegetací. Je na co se dívat, ale zároveň je tu samozřejmě víc zatáček, můstků a… bláta. V úsecích, které jsou navíc ve stavbě, je bláto někdy dost hluboké. Po stránce peněz je to tudy obecně výrazně dražší. Benzín v Chile šplhá ke dvěma dolarům za litr a přes mnohé fjordy je nutné použít trajekt. Ubytování podél téhle silnice je v Chile také o dost dražší nežli na druhé straně And. A tak se rozhoduji dát Jawě čuchnout k Chile (anebo Chile čuchnou k Jawě?) jen na pár dní v úseku Futaleufú – Balmaceda, což představuje asi 600 km se zhruba polovičním poměrem asfaltu a bez trajetků. Nejhezčím městem na trase je Puerto Aysén. Má romantická představa o malém sousedním přístavu Puerto Chacabuco se rozpadne na kontejnerovém terminálu plném kamiónů. Namísto pitoreskního přístavu na konci světa nalézám špinavou vesnici s opilými pobudy a s rybářskými loďkami hnijícími na břehu – nová doba, noví obyvatelé ze všech koutů kontinentu, které přivábil terminál s možností výdělku. Rychle to otáčím a vracím se do Puerto Aysén s jeho barevnými dřevěnými „fiňoky“ a sousoším oráče s volem.
Tady v Chile na Jižní silnici se také znovu potkávám s Jakubem Jamesem Stauberem a jeho partou. Ve skutečnosti jde o jeho tátu a kamaráda a všichni jsou vlastně Češi jako poleno z Plzně, jen James už před čtvrt stoletím zapustil kořeny v Chicagu. Jedou postarším Chevy Vanem celou Ameriku od Aljašky po Ohňovou zemi a zpátky. Prvně jsme se potkali na netu, podruhé náhodou na silnici v Argentině a potřetí tady v bahnitých hvozdech před La Junta. Vypadají dost ustaraně, když dojíždím ke stojícímu Vanu. Aby ne - nedaleko odsud na volných šutrech prorazili olejovou vanu a teď tu stojí s dírou v hliníku a bez oleje. A bez signálu. A bez tekutého kovu… Alespoň tím posledním umím posloužit a nepojedu domů s pocitem, že jsem několik balíčků epoxidových tmelů Belzona vezl celou dobu zbytečně.
Lezu pod auto. Konstrukčně si o takovou ránu Chevy Van přímo říká, asi to jméno nedostal náhodně… Spodek hliníkové vany je vystrčen za nápravnici a je nejnižším místem spodku. Asi to prospívá chlazení na amerických hájvejs, ale v tomhle případě se to s přístupem chladicího vzduchu k oleji dost přehnalo. Spodek je mastný a tmel zrovna dvakrát dobře nechytá, i když se to pokoušíme několikrát odmastit. Přesto belzona chytne a na všech prolomených místech vanu utěsní. Pan Stauber starší mezitím chystá na vařiči pořádnou porci polívky a dělníci, co kolem občas jedou s pikapem, nám dovezou soudek vyjetého oleje z kdovíčeho. Dušují se, že je to z benzínového motoru, ale s tím, ať na mně nechodí. Mazlavé temně černé něco, co právě Jakub s odporem leje do svého šestiválce Vortec, kolovalo předtím v nějakém traktoru. Ale lepší než nic. Kluci dojedou v pořádku do La Junty a nechají vanu vyvařit. A pak už si do ní nalijí něco svěžího.
Chilská Patagonie mi je náhradou za Alajšku, kterou jsem neměl možnost vidět. Takhle nějak si ji představuji – staleté stromy, jezera, fjordy, zelené řeky a kaskády, skály a výhledy na rozeklané štíty vystupující ze šťavnaté zeleně obývané bobry, papoušky rudochvostými (!!!) a ledňáčky. Bobři jsou tu prý přemnožení. Před více než sto lety jich dovezli asi čtyři desítky a vysadili na kožešinu. Pak kožichy vyšly z módy (po všech stránkách) a milí bobři se tu přemnožili ve stotisícové armády stavitelů hrází. Když musíš, tak musíš, takže hlodáš a stavíš, jsi-li bobrem. Řeky vylité díky hrázím do širokých ploch zahubily celé hektary stromových porostů, které dnes smutně trčí k nebi a připomínají Krušné hory před pětadvaceti lety. V důsledku toho ubývá papušků a přibývá datlů, pro které jsou mrtvé stromy dočasnou a bohatou zásobárnou jídla. Upřímně řečeno, papoušky rudochvosté jsem viděl jen jednou v tříčlenném roji – letěli podél mě a koukali, asi jestli nejsem bobberem.
Chile se v historii proslavilo především vývozem ledku na střelný prach. Šlo o přírodní produkt z letitých nánosů ptačího trusu (a za první světové války se na tom vydělalo prý hodně peněz), ale pak vzali věc do ruky chemici a bylo po kšeftu. Jižní Amerika je mladá, ale i ona už má svoje války a historické křivdy, které samozřejmě každá ze zúčastněných stran vidí jinak. A tak můžete číst na zdech zastávek anebo na cedulích : LAS MALVINAS SON ARGENTINAS! (Malvíny – Falklandy jsou argentinské!) Nebo: MARE A BOLIVIA! (Moře pro Bolívii!) a další výkřiky. Jedno mají tyhle hlášky společné – vždycky je v minulosti provázela vojenská agrese některého z autoritářských jihoamerických režimů v čele s generálem v bílé uniformě se zlatými špagáty jak vystřiženým z československé komedie 70. let. Pryč od politiky, chtěl jsem tím jen poukázat na to, že nejen naše stará prohnilá Evropa stojí na vetchých základech historických průšvihů a na to, jak tu člověk po pár slovech s místními začne přemýšlet nad dosud pro něj neměnnými fakty i z jiných úhlů. Vede to jen k potvrzení trendu nevěřit všemu, co nám naše prozápadní média servírují.
Zato mě hned na hranici dobíhá něco, co bych nečekal – facka přiletí pěkně ze zálohy. To když na celnici vypisuji formulář o tom, že nepřevážím žádné potraviny (Chile je na to dost háklivé, a tak krabičku taveňáku zatajím a budu se spoléhat na to, že kluky bude víc zajímat Jawa než obsah tašek). Chci si půjčit propisku od celníka. Ten má už v ruce můj pas. Zazubí se a řekne: „ne, že mi s ní utečeš! Češi a jejich prezidenti prý dost kradou propisky…“
Hanbou bych se propadl. Děkuju, Vašku, tomu říkám opravdová reprezentace! Frajer to myslí ve vtipu a víc to už neřeší, ale mě je z toho smutno ještě hodinu. Hřeje mě už jen ten propašovanej taveňák…

Pan Fitz Roy

Už třetí den trčím v El Chaltén a čekám na počasí, kdy z mraků a deště vykoukne horský masív s impozantním Fitz Royem. Ano, je to ta známá scenérie jižní Patragonie s rovnou asfaltkou proti majestátnímu bloku horských štítů And na pomezí Argentiny a Chile, ale já nemám štěstí na počasí. V noci duje taková vichřice, že se Jawa ráno válí na boku jako zdechlina. Koušu se tu nudou do zadele a tak si dávám do zítra poslední termín – jestli se to nezlepší, nechám ho trucovat v mracích a pojedu dál k ledovci Perito Moreno. Do Ohňové země už to mám kousek.
Podrobnější deník a fotogalerii najdete na www.jawakolemsveta.cz
Všechny fotografie jsou pořízené přístrojem Olympus PEN EPL5 Lite.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.01
Známkováno: 70x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist