Jawa kolem světa, díl 12.- Atacama, Titicaca, Uyuni aneb od Pacifiku k šestitisícovkám

„Odkud jsi?“, ptá se policajt na jednom z peruánských kontrolních punktů. Jinak nechce vidět vůbec nic. „Z Československa.“ „Československo?“ Zatrne mi, protože zároveň s otázkou tahá frajer z pouzdra služební bouchačku. O co tady, sakra, běží?! Netváří se, že by mě hodlal sestřelit ze sedla a ani zbraň nedrží, jak by měl. Cpe mi jí před oči tak nějak bokem a já už chápu. MADE IN CZECHOSLOVAKIA. A v kroužku logo České zbrojovky… Otisk domoviny v dalekých krajích má různé formy!

Jawa kolem světa, díl 12.- Atacama, Titicaca, Uyuni aneb od Pacifiku k šestitisícovkám
ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Když Peru ve čtyřicátých letech přepadlo Ekvádor a zabralo mu kus džungle s naftou, drtily bláto a stromy pralesa pásy československých tanků Škoda řady LT. Když jsem jel s Ivanem z Montaňity do Cuency (já na Jawě, on na svém Enfieldu), zastavili jsme se na noc v Guayaquilu u Čecha Františka, který sem přijel před dvaatřiceti lety jako zástupce Uničovských strojíren. Úencéčka, Zetory, motory Škoda – i tohle je naše stopa. Večer u rumu s colou a panelou probíráme možnost dovozu Jaw do Ekvádoru… V Cuence jdeme na pivo s potomkem Basků Leonardem, který dělá průvodce turistům – mluví samozřejmě španělsky, anglicky a hlavně výborně česky. Žil a studoval u nás 11 let a Česko miluje i s jeho kulturou. A podobně jako František si to trochu idealizuje.
V Peru žije Jarda, který má na vizitce Yarda, aby mu místní neříkali Charda. Je v Arequipě jedenáct roků a poskytuje služby turistům jako Inca Reisen. Měl jsem to štěstí u něj pobýt na Štědrý den. V Bolívii zase potkám dvěstěpadesátku ČZ (485), která majiteli slouží od roku 1981 do dnešních dnů bez jakýchkoliv problémů a dokonce má na předním kole ještě původní gumu z Barumu (Rudý říjen Otrokovice!) se stejným vzorkem, jako jedu já. A pak že to v poušti s cestovní Mitaskou nejde… A v argentinském Chacu (Presidencia Roque Sáenz Peňa), uprostřed rozpálené pampy, žije veliká komunita Čechoslováků, respektive jejich potomků – mají soubor Moravanka, školu i muzeum… Pojďme si kromě úžasných krás přírody a boje Jawy s ní chvíli povídat o české (raději československé) stopě v Jižní Americe.

Sbohem Ekvádore

Z hotelu Hurvínek v Monatňitě odjíždíme společně s Ivanem do Guayaquilu, kam by měl přijít balíček s hlavním stojánkem na Jawu. Na předměstí Durán tu žije už více než třicet let František, šedesátník s plachým chlapeckým úsměvem a letitou a trochu hořkou zkušeností se zastupováním českých strojírenských výrobků v Ekvádoru. Právě na jeho adresu balíček míří, ale zadrhne se v celním skladu. S Ivanem a Františkem večer u piva a rumu probereme kde co. František už dvacet let jede na vlastní pěst, dováží do země náhradní díly a motory a zpátky do Česka vozí kakao, dřevo a ovoce. Jeho syn pak v Čechách z toho kakaa vyrábí jedinečnou čokoládu. A protože se držím rčení, že dobrá věc si reklamu zaslouží, doporučím si prohlédnout nabídku na www.kakaoveprodukty.cz.
Taková panela (nikoliv panelka…) s rumem a colou umí udělat moc pěkný večer. Když pozdě v noci probíráme možnost dovozu Jawy 350 do Ekvádoru, připadám si trochu jako F. A. Elstner propagující Aerovku, ale oba, myslím, dobře víme, že jen tak příjemně zabíjíme dlouhou chvíli. Co naopak stojí před Františkem za boj, je dostat balíček z celního skladu, zatímco my s Ivanem pokračujeme do hor do Cuency. Tam by měl balík za námi dojet taxíkem za 4 dolary (!!!), zatímco my budeme vyřizovat věci kolem Ivanova Enfieldu (v Cuence je oblastní dealer, který prodá ročně asi 30 strojů, v celém Ekvádoru se prodá ročně 65 Enfieldů!) a já si koupím na památku originální panamák upletený z listů palmy carludovica, zajdeme na pivo s Leonardem, který jen pro mě v dvoupatrovém turistickém autobuse zařadí komentář v češtině a když konečně ten balík dorazí, namontujeme stojánek přímo v prodejně Enfieldů. Odjíždím se samolepkou Royal Enfield Club Ecuador… a stojánek se bude hodit. Přede mnou jsou tisíce kilometrů pouštní krajiny, kde bych musel zase pod ten boční něco pořád dávat, aby Jawa přes noc nelehla.
Cuenca je kus Evropy v rovníkovém státě. Vysoko v horách má příjemné klima a město je vyhledávaným místem „vejminku“ západních, především amerických, důchodců. Jen těch tu prý žije asi 7000… Co jsem měl za ty tři týdny možnost slyšet a vidět, Ekvádor vůbec jde v kurzu strmě nahoru, což se připisuje trochu populistickému a trochu diktátorskému prezidentovi Raffaelu Correovi, ale proč nakonec ne? Peníze z ropy nejdou do Ameriky, ale zpátky do státu, palivo je levné, slumy z předměstí mizí, opravují se staré a staví nové silnice. Příliv západních cizinců do země o něčem hovoří. Asi něco bude na poučce, že optimální formou vlády je osvícený diktátor… Kéž mu to dlouho vydrží.

Peru – poušť a hory (odpadků)

Zatímco hranice dole mezi Peru a Bolívií bude zase připomínat starou známou Střední Ameriku s tržištěm, hranice z Ekvádoru do Peru spíš připomíná hraniční přechod někde v Evropě – moderní budovy, čisto a klid. Všechno značené, úředníci v pohodě. Jen ta pojistka na motorku za 33 usd je asi 10 x dražší než tatáž pro Ekvádor. Jako příprava dobré – v Peru je všechno dražší, v případě motoviajera je nejvíc znát rozdíl cen benzínu. Litr tu šplhá ke třiceti korunám.
Po příjemně stráveném čase v Kolumbii a Ekvádoru zase nadešel čas vzít za plyn. Kousek za čárou mě ale přibrzdí již zmíněný policista s pistolí ČZ. Zbraně jsou vůbec častým artiklem někdejšího Československa. A pak už je tu poušť Sechura. Peru je zvláštní tím, že tu písečná poušť přibíhá z vnitrozemí a padá rovnou do vln oceánu bez jakéhokoliv zeleného pásu mezi mořem vody a mořem písku. Peru je také na silnicích mnohem dramatičtější nežli předešlé dvě země Jižní Ameriky, hlavně cestu neustále křižující mototaxi – tříkolky rozličné konstrukce řízené mlaďasy, co podle mě nikdy v autoškole nebyli. Blinkry jsou tu jen dalšími světýlky na ozdobu a v každé zatáčce nad mořem můžete očekávat autobus nebo kamión v protisměru. Tady také vidím nejvíc hnusných bouraček – prostě totální bezmozci. Pobřežní silnice, po které letím k jihu, je kvalitní, moře studené a co nelze v Peru určitě přehlédnout je ostrý kontrast mezi snahou být atraktivní destinací pro turisty a hromadami všudepřítomných tlejících či hořících odpadků, k nimž systematicky přibývají další a další, jak je všichni bez rozpaků vyhazují z okýnek aut. A za každým městem hned u silnice divoká skládka s hromadami sutin a houfy zoufalých psů.
Sebemrskačská teorie, kterou na mě při kritice té špíny, občas nějaký bílý zkusí, že prý za to vlastně můžeme my – my jsme dali do rukou Indiánům věci a obaly, mi přijde jako hodně pitomá. Kolik času vám zabralo naučit svého pejska, že v obýváku se bobek nedělá, že je to fuj a že se to má odnést ven?! Vztek a smutek zároveň, to jsou pocity, které tady v Peru zapleveleném odpadky pociťuji nejčastěji. A totéž bude platit i o slavném turistickém Disneylandu jezeru Titicaca, které je při pohledu zblízka stejně zaprasené jako většina jejich měst. Žijete tu jako krysy na skládce!
Planinu Nazca a její obrazce jsem si představoval trochu jinak. Velké obrazce jsou vidět jen z letadla (na to tu nemám ani odvahu ani peníze) a na malé stačí rozhledna za dvanáct korun. Jedete sem půl dne a pak vylezete nahoru a řeknete: ach! Jsem asi cynik, ale přijde mi to, že to tu místní vloni vyryli patou do škváry, nic mytického v tom nevidím pane Danikene… V důsledku toho jsem rád, že jsem škrtnul Cuzco a slavný peruánský Karlštejn Machu Picchu. Jsem Peru trochu zklamán a jestli něco vylepšuje v mých očích jeho reputaci, pak je to vánoční Arequipa, Štědrý večer u Yardy v Inca Reisen (www.amazonasperu.eu) a následně úžasná cesta přes Altiplano k Titicaca. V Arequipě je v ulicích večer spousta lidí. Jsou příjemní, hodně z nich nosí a rozdává žebrákům sladké pečivo a kafe.
Když ráno odjíždím a tankuji u pumpy hned kousek od Yardy (s Y proto, aby mu místní neříkali Charda…), mladá pumpařka mi popřeje k Vánocům a obejme mě, když zjistí, že jsem na cestě sám.
Altiplano dává zabrat mě i stroji. Řídký vzduch a nízký tlak nedokáže ani při správném nastavení směsi tlačit na písty větším než polovičním spalovacím tlakem a úplně stejně jsem při jakékoliv činnosti dýchavičný já, jako dědek. Funíme si to krajinou mezi lamami, ale je krásné větrné počasí a čistý luft vánočního dne. V turistickými bedekry opěvovaném Punu na břehu jezera mi při manipulaci se zamčenou motorkou před hostelem zalomí zámek řízení a pak se dohadují a svádějí to jeden na druhého – už jim k tomu chybí jen bubínky a šaman. Scénka jak z Chánova. Samozřejmě to obrazu Peru v mých očích nepřidá, a tak trosky zámku vylovím čápovkami a ráno rychle mizím k bolívijské hranici.


V náruči Eva Moralese

Původně se mi moc do Bolívie nechtělo a měl jsem v úmyslu to švihat podél studeného Pacifiku do Chile, ale Bolívie je výrazně levnější a přece jen – je tu na co koukat. Takže proč se mi sem nechtělo? Hlavně kvůli dvojím cenám pro místní a pro gringoše, jaksi se mi to příčí. Ale nakonec to není tak horké, stačí mít oči na stopkách a čecháček si najde skulinu…
Te quiero mi Bolivia! To stojí na kotli jedné z rezivějících lokomotiv na hřbitově vlaků v Uyuni. A opravdu, Bolívie stojí za to! Není tu o nic menší nepořádek než vedle v Peru, ani řidiči s méně sebevražednými sklony, ale nestojí to tolik v kontrastu s obrazem vytvářeným turistickým průmyslem. Jednoduše řečeno, tady to člověk tak trochu očekává a taky tu hledá něco jiného. La Paz je nejvýše položeným velkým městem světa (3 640 mnm). Není hlavním městem Bolívie, ale je tzv administrativním městem. Hlavním městem je jižně položené Sucre. Šestitisícové sopky nad městem jsou se svými čerstvě zasněženými vrcholy impozantní podívanou.
Samozřejmě, že značení opět veskrze žádné, ale stačí se zeptat. Místní ty tři hlavní ulice rozdělující město dobře znají. Jídlo nic moc. Za městem si objednám hovězí flákotu s brkaší – maso ujde, ale kaše je nejspíš namletá z těch zvlhlých dřevotřískových desek, které jsem viděl na hromadě před barákem… zato tu ale po dlouhé době mají čerstvé, křupavé a hlavně SLANÉ (nikoliv sladké) bagety! A v obchodě paštiku La Negra.
Protože se v horách pořád honí nějaké sněhové bouřky, rozhoduji se na cestě do Potosí změnit kurz a uhýbám rovnou do pouště na Salar de Uyuni, světoznámou a největší solnou pláň planety. Rád bych jí přejel a zmizel v Chile, ale bude to nakonec jinak. Teď ještě pár slov k tomu benzínu a cenám.
Litr benzínu (gasoliny) jednotného typu tu stojí místní asi 3,74 béček (boliviány), což je asi 11 korun. Pro extranjera (cizince) je to za 8,94, takže skoro 27 Kč. A k tomu asi patnáctiminutový „paperwork“, kdy musí pumpař vyplnit tři papíry, zanést do počítače vaší značku, jméno, číslo pasu, adresu, velikost bot a počet zaplombovaných zubů… to není nic hezkého pro něj ani pro mě, a tak okamžitě stříhám ušima – tady je prostor pro domluvu, ne?
Takže za tuhle prasečí cenu (v Evropě to rouhačství prominete) beru jenom jednou. Příště zajíždím do vísky, kde přece musí být nějaký lokální překupník. A také, že je – v obchodě s nápisem Fotocopias má benzín za 6. Jinde dojde k dohodě přímo na čerpačce a beru za 7. Je to pumpa v Uyuni, kde také na okně budky nalézám samolepku Žlutých trabantů a přidávám k ní naší Jawí. Kluci, ještě teď je tam po vás modro…nene, to není od Jawy… Největšího úspěchu dosahuji při posledním tankování, kdy mi to holka dává za domácích 3,74 bs! Asi po třech dnech v poušti vypadám jako místňák.

Salar de Uyuni

Je období dešťů. V poušti je občas bláto a brody (což mi sakramentsky připomíná Mongolsko) a na cestách roleta. Značení ale ujde a druhý den jsem v Uyuni. Solná pláň je ale proměněná v jezero, kterým se s čvachtáním brodí nasolené landcruisery. Nic pro Jawu. To jsem zvědav, kudy tu povede za pár dní Dakar… V Bolívii první ročník závodu procházejícího prvně přes jejich území hodně prožívají. Samolepky typického Tuarega zdobí spousty aut, vidím plakáty s podporou ministerstva turistiky a kluci tu u Salaru vyřezali z kusů soli jak logo, tak Pepu Macháčka na čtyřkolce. No, možná je to někdo jiný – přes plechové hledí mu není vidět do obličeje.
Voda nabourává moje plány. Musel bych Salar objet pouští. To by nebyl problém, ale hlavní atrakce je tím v čudu. Navíc mi tu v Uyuni není nikdo schopen dát jakoukoliv kloudnou informaci o tom, kde dostanu výstupní razítka do pasu a permitu, jelikož dole v poušti není klasická hranice. Představa toho, jak se budu 200 km vracet zpátky mě přinutí zasednout nad mapu. Vyměním fotku z kamenem Arbol del Piedro za návštěvu hornické vesničky San Vicente známé tím, že tu v roce 1908 bolívijská armáda rozstřílela na cucky Butche Cassidyho a Sundance Kida, a pak pojedu namísto do Chile do Argentiny!
V Uyuni zajedu na hřbitov vlaků, kde práchniví orezlá torza lokomotiv a vagónů z dávné éry bolívijského „divokého západu“. Nemohu najít oficiální cestu, a tak to střihnu přes smetiště a přijedu zezadu až rovnou mezi to železo. Návštěvníci asi považují zaparkovanou rezavou Jawu za součást „sbírky“, a jsou patrně dost překvapeni, když se to dá zase do pohybu… zrzavé železo je pěkným fotogenickým pozadím a já si tak říkám, jak dlouho by asi u nás trvalo, než by to magneti odtahali do sběrny? Poušť – nepoušť.
Ještě ten den dojedu do San Vicente, což je nějakých 120 km po pouštních cestách a přes pár brodů. V jednom z nich, a je to první brod na celé cestě, musím motorce pomoci tlačením v blátě, abych ji dostal ven. Výkon tady nahoře už prostě nestačí, aby mě vyvezl suchou nohou na břeh. Jsme oba, já i motorka, jako prase od rudohnědého bláta, ale dostali jsme to ven sami vlastními silami. Ačkoliv nedaleko bylo nějaké tábořiště a jeden Indián se zájmem přihlížel. Že by ale šel a přiložil ruku k dílu, to ho ani nehnulo.

LeRoy Parker, Harry Longabaugh a velký Che

První dvě jsou vlastní jména výtečníků, kteří si říkali Butch Cassidy a Sundance Kid a kteří to tady před více než sto roky docela prokaučovali. V legendárním westernu je ztvárnili Paul Newman a Robert Redford. Vzpomínáte? Film končí záběrem, kdy se chlapi rozeběhnou do vražedného deště kulek bolívijských vojáků. Střih. A na scénu přijíždí naše třistapadesátka. Stojím na cestě nad hřbitovem, kde byli pochováni. Ostraha u závory (dodnes se tu těží stříbro, takže si to tu trochu hlídají) mi říká o muzeu, jenže jedním dechem dodává, že jak muzeum, tak hřbitov je zavřený. Spokojím se s fotkou monumentu a posezením u cesty, kdy nasávám trochu té mrazivé atmosféry.
Bolívie je v tomhle směru zajímavá ještě vesničkou La Higuera ve východní části hor, kde v říjnu 1967 bolívijští vojáci popravili slavného revolucionáře Ernesta Guevaru. Předběhnu trochu do jeho rodné Argnetiny. Zbytek latinské Ameriky říká Argentincům přezdívkou Che pro jejich šišlavý akcent (například pes je španělsky perro, ale Argentinec řekne pešo), odtud Guevarova přezdívka Che.
Hornatá poušť mezi San Vicente a Tupizou, kde by už měl po třech dnech zase začít asfalt, šplhá až do výšek těsně pod 5000 metrů. V noci je ve stanu frišno a já si kolikrát vzpomenu na Šimkovu hlášku: přetěžko v prosinci v zahradním hostinci… Podél cesty je nahoře občas sníh, ale ve dne má slunce sílu a zima není. Řadu stoupání musím jet na jedničku. Dvojka by to měla tak tak, ale díky stavu cesty stejně není možnost to rozjet. O to je víc času se kochat panoramaty, kaktusy a párkrát za den uhýbat před protisupícími náklaďáky. Cesta do Tupizy neubíhá, těch sto kiláků jedu půl dne a jen občas zahlédnuté vedení vysokého napěti mě uklidňuje, že nebloudím a nejedu do nějakých horoucích zadků.
Nová asfaltka z Tupizy do Villazónu na hranici s Argentinou je pak úplnou odměnou – krásné zatáčky, výhledy na železnici a mosty, skály kolem, a furt dolů z té výšky. Argentina je za dveřmi!


Stříbrná země

Země tanga, hovězího, Che Guevary, Peróna, Maradony , Fangia a Gabriely Sabatini má jméno po latinském výrazu pro stříbro a je také zemí Adolfa Eichmanna nebo Pepíka Mengeleho. Je zemí, kde hledal spásu a útočiště kdekdo ze starého světa. Stejně tak i Čechoslováci v několika vlnách. A moje první otisky mitasek povedou právě za argentinskými Čechy a Slováky do provincie Chaco, docela dost bokem od hlavního kurzu na Patagonii. Město Presidencia Roque Sáenz Peňa ležící uprostřed rozpálené pampy (ve dnech, kdy jsem jej navštívil byly denní teploty mezi 37 a 43°C!) založili v roce 1912 a o rok později sem přijeli první českoslovenští emigranti pánové Novotný a Šašvata. A po první Velké válce, rozuměj První světové, sem do provincie Chaco zamířil velký proud chudých československých emigrantů hledajících v Novém světě příležitost k lepšímu životu.
V letech 1930 – 1950 tu dokonce v místní škole působili za sebou tři českoslovenští učitelé (mimochodem jedna mladá česká učitelka je tu i dneska!) a v padesátých letech při své cestě Jižní Amerikou v téhle škole bydleli i pánové Zikmund s Hanzelkou. Údajně tady vznikla jejich kniha Tam za řekou je Argentina. Tady v Argentině údajně žije nějakých 30 000 – 40 000 lidí československého původu, což řadí tuhle zemi na první místo latinské Ameriky v počtu našinců. Čechoslováci tu ve třicátých letech zavedli pěstování bavlny (údajně ti, co sem přišli z Texasu) a způsobili zemědělskou revoluci v oblasti. Že ty příběhy o píli a umu našich předků jsou všude pokaždé úplně stejné, ať už je to tady Argentina, nám blízký rumunský Banát anebo Krym podobně stepní jako Chaco, kde je v létě peklo a v zimě kosa a přívaly srážek.
Roberto Bubenik, který mě městem provází, sice už slovensky po předcích neumí (zvládá aspoň trošku angličtinu a s mou španělskou špetkou, co jsem pochytil, to dáme dohromady docela dobře), ale díky svému povolání mi může o místním zemědělství něco povyprávět… Provede mě muzeem (kam věnuji na věčnou památku jawí rybičku), cvičebnou tanečního folklorního souboru Moravanka i někdejší učebnou, kde nemůžu přehlédnout nástěnku s nápisem Gymnázium Teplice… koukám po připnutých profilech žáčků, kteří si dopisují jako kdysi my s pionýry ze Sojuzu a co nevidím: nějaké děvče přímo od nás z mého městečka Oseka. Ten svět je fakt jedna malá vesnice, stačí prostě vzít Jawu a zajet si na náves potkat lidi a příběhy…!
Silvestra na cestě nakonec zvládám se zbytkem pepsi u otevřeného okna, když jsem předtím (o 4 h) v přímém přenosu po skypu oslavil nový rok s kamarádem ve středoevropském čase. Chvíli bojuji s nostalgií, ale únava mě nakonec přemůže a usínám v klimatizovaném hotelu Orel na hlavní třídě.
Pozítří zamířím dolů na Cordóbu a dál k jihu na konec světa. Jen pryč z téhle jinak laskavé výhně, kde ještě dnes řada lidí mluví česky…
Podrobnější deník a fotogalerii najdete na www.jawakolemsveta.cz
Všechny fotografie jsou pořízené přístrojem Olympus PEN EPL5 Lite.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.13
Známkováno: 76x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist