Jawa kolem světa, díl 11.- Kakao, nafta a Češi na rovníku

Co děláš, troubo?! Na ucpané výpadovce z Bogoty mě jeden autobus suše přimáčkne na druhou bílou velrybu. Buch, skříp. Stojím jak Fram mezi ledy, frajer za volantem rozhazuje rukama, z druhého autobusu zvědavě vykukují lidé. A hliníkáče drží. Tome, z čeho jsi to svařil? Asi takhle nějak si musí připadat moucha v pavučině. Až se zase ty velké věci pohnou a uvolní mě ze sevření, můžu pokračovat dál k jihu vstříc rovníku a Ekvádoru – další zemi plné překvapení. A krajanů s neuvěřitelnými osudy.

Jawa kolem světa, díl 11.- Kakao, nafta a Češi na rovníku

Kapitoly článku

ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Tak zase sám. Už mi do uší nebublá šestnáctka z Milwaukee, zůstala v Bogotě a mně jen vzadu na mitasce zvoní přivázaná rolnička Harley-Davidson Columbia. Mažu dolů s hor na Nievu a dál na San Augustin. Lehká kolize s autobusy zůstala bez následků na moto i spodním prádle, jen levý kufr má malý šrám. Chtěli mě rozlousknout, ale spletli si Jawu s Číňanem. To mě do mnohem složitější situace dostane následující den moje vlastní mapa. Měřítko 1: 4 000 000 je už skoro globus prohnaný mandlem a navíc jí namaloval asi nějaký surrealista, takže města v ní se občas neshodují s městy skutečnými, o silnicích radši nemluvím. Jestli já nemám náhodou mapu nějaké jiné Ameriky…
Takže podle téhle mojí srandovní malůvky vede z kolumbijského Pitalita do Popayánu přes hory pěkná asfaltovaná okreska. Jenže kulový – cesta je z bláta a kamení a navíc celkem slušně rozbitá, takže jí jedu na dva-jedna a do Popayánu samozřejmě nemám šanci dojet za světla. Tady u rovníku mají celý rok dny spravedlivě 12 hodin, takže v šest se zhasíná a večerka. Nahoře v kopcích je zima, mlha a jediná indiánská vesnice, kde pro gringoše jaksi ubytování není. Potmě tápu mlhou rozestavěnými částmi cesty a smiřuji se s tím, že dneska tu budu klepat kosu ve stanu – který ale není, kam postavit. Na jednom sjezdu je tolik bláta, že náklaďák v protisměru klouže a hrabe jako kamióny na sněhu, až se štorcne a všecko kolem jen rozhrabe. Co tu asi hledá? Asi má mapu jako já… dole nějaký osamělý dělník s baterkou a vysílačkou řídí kyvadlově provoz po kousku betonu a za ním stojí válcovačka.
„Jsi tu celou noc?“
„Si, amigo“
„A můžu si tady postavit stan? Ráno jedu dál.“
„Si, claro, amigo“

A tak kempuju na kusu utažené silnice bezpečně kryt válcovačkou před místními řidiči a hlídán Indiánem v oranžové vestě. Doufám, že se stroj v noci neodbrzdí a neudělá ze mě plakát do muzea. Dělím se s chlapcem o konzervu tuňáka a suchary. Ráno, až budu mapu ukazovat pumpaři v Coconuco, zlomí se málem chlapík smíchy:
„asfalt??? Tady? Nikdy!“

República de Cacao

Před ekvádorskou hranicí zase prší. Je odpoledne a navíc neděle, takže se rozhoduji na noc ještě zůstat v Kolumbii. Na jednom zatáčkovitém úseku se mi na zadek lepí nějaký pikap, a protože Jawa tady v těch výškách nemá koní nazbyt (ona jich ve skutečnosti nemá nazbyt nikdy), ukazuji mu nahoře, aby mě předjel. Vevnitř je tříčlenná rodinka nepříliš místního vzhledu, ale auto je na ekvádorských číslech. Ženská ruka mi z okýnka za jízdy podává nějakou vizitku – kemp Sommerwind Ibarra. Mávneme si a auto mi rychle ukáže záda.
V Ipiales beru útokem nějaký motel. Je mi jasné, že jde o hodinový hotel, ale co? Nebude to poprvé ani naposledy, co v podobném zařízení přespím. Frajer mi dává minimální cenu nějakých 250 korun za pokoj s parkováním, teplou sprchou a minibarem. Super. Ráno po mě ovšem jiná směna chce doplatek asi 370 korun s tím, že dvě pade je za dvě hodiny… samozřejmě, že mě pobaví představa, jak se osamělý zmoklý jawař jede vyspat na dvě hoďky, usne jako špalek a ráno vysolí další prachy. Tůdle! To si vyřiďte s večerním kámošem. Nakonec to pochopí a otevřou mi bránu. A tím pro mě Kolumbie končí – dole pod kopečkem je hranice do Ekvádoru v Tulcánu a na ní dvě Géesa ze Stahlratte: Arun a Trevor. Než se propasírujeme formalitami, přidá se ještě Australan Chris na DR a tak společně jedem k první pumpě ve městě, všichni suší jako tresky. Benzín je totiž tady v Ekvádoru za třetinovou cenu proti Kolumbii – tedy od sedmi korun za litr! A jen pro zasmání – nafta za bůra jak za totáče.
Protože nechci kluky na velkých strojích zdržovat, dáváme si po obědě rozchod. Tím je kuřecí polévka (sopa de pollo) v hluboké misce s kuřecím stehnem a s brambory ve šlupce na zvláštním talíři – takže vlastně dvě jídla v jednom za padesát korun i s pitím. V Ibarře snadno nalézám kemp Sommerwind na břehu jezera Yahuarcocha. Ti lidé, co mi z auta dali navštívenku, jsou němečtí manželé Patricia a Hans s dcerou, kteří před třemi lety prostě odešli z rajchu a začali nový život v zemi na rovníku. Nocleh tu stojí tři dolary a wifi máte až do stanu, chlazené pivo, čistý záchod a teplou sprchu k tomu.
Ibarře, kterou někdy v osmnáctém století zničilo veliké zemětřesení, se říká Bílé město. To proto, že většina staveb vznikla později než v jiných městech založených už španělskými dobyvateli. Ve městě jsou dvě historická centra. Spokojuji se s jedním a pár fotkami a už se hrnu do hlavního města, do Quita.

Na jižní polokouli

Do ekvádorské metropole vedou nově dvě silnice. Ukazatele i lidé vás budou automaticky posílat tou novější, stejně jako mě. Jenže cedule, že přetínáte rovník a přijíždíte na jižní polokouli, najdete jen na té staré. A tak jsem najednou v Quitu na Ave de Ríos Amazonas a jsem naštvanej, že nemám fotku. Budu se muset zítra vydat nahoru nad město na místo, kterému se říká Střed světa – Mitad del Mundo. Stejně mě tam lákaly dvě věci – podívat se na místo, kde už před řadou let byli pánové Zikmund s Hanzelkou a pak také vidět, jak je to s tím vodním vírem, jestli se skutečně na každé polokouli točí na opačnou stranu.
Ještě na Baja California jsem se seznámil s Davidem, Ekvádorcem z Quita, který mi nabídl ubytování ve městě, ale ještě se nestihl vrátit z USA, a tak řeším, kam se vrtnout, aby to moc nestálo. A znovu se mi potvrzuje, že se řada potíží umí na cestě vyřešit sama od sebe. Ráno před příjezdem do města mi v mailové schránce přistane pozvání od Slovenky Veroniky žijící dlouhodobě v Quitu. Znovu vzpomenu pana Zikmunda, který říká: „život je přesný součet náhod.“ A má pravdu. Adresu Veroniky s jejím přítelem Carlosem nacházím docela snadno, a tak mám večerní město i s průvodci.
Mitad del Mundo vyměřili a postavili kdysi francouzští geografové. Když zde byli naši nejslavnější cestovatelé, stál tu jen monument se zeměkoulí na špici. Dneska je to turistická atrakce non plus ultra s placeným parkovištěm, muzei a samozřejmě s nezbytnými prodejničkami suvenýrů. Lidé si dělají fotky na čáře vymezující zeměpisnou polohu 0°0´0“ a na fotkách rukama jakoby podpírají globus na vrcholu jehlanu. Hraje tu muzika a místa je tolik, že nemáte kdovíjaký pocit nátřesku. Dá se sednout na čáru a chvíli rozjímat s rovníkem mezi půlkami… od Veroniky vím, že je tu „ještě jeden rovník“, kousek vedle v muzeu Inti, údajně vyměřený GPSkou. Je to zašouplé za zeď, takže to chvíli hledám. Ve výrazně skromnějších rozměrech je tu pár expozic původního osídlení a hlavně experimenty související se jedinečnou polohou, které si můžete sami vyzkoušet. Ale berte to s rezervou, spíš je to taková hra.
Průvodce vám tu například ukáže, jak se staví snadno vejce na špičku na hlavičku hřebíku, vysvětlí vznik otáčivých proudů v atmosféře a samozřejmě dojde na obligátní vír v umyvadle… na rovníku odtéká přímo dolů bez víru a dva metry na každou stranu od čáry dělící svět na severní a na jižní se točí pokaždé na jinou stranu. Ovšem vzhledem k tomu, že krátce předtím průvodce alibisticky prohlásí, že rovník není čára, ale pás o šířce asi 12 km, připadají mi tyhle pokusy spíš jako zábavička pro turisty. A jak si později dohledáte sami na wikipedii, je to samozřejmě celé nesmysl pro děcka. To ale nevadí tomu, abyste si tu nevšední atmosféru pořádně neužili – rovník se nepřetíná každý den.
Quito leží ve výšce kolem 2800 metrů nad mořem, takže má příjemné klima. Stará část je nasvícená a upravená a město má za dva dny 479té výročí založení, takže v ulicích je živo, tanec, zpěv, jak se sluší na latinskou Ameriku. Nad městem ční velikánský betonový anděl a s hor se převalují chuchvalce nasvícené mlhy. Zítra zajdu na pivo s několika kamarády motorkáři ze Stahlratte, kteří se každý na vlastní pěst anebo po skupinkách prokousávají Panamericanou. Jsme ve stálém kontaktu a je zajímavé si poslechnout, jak jednomu odešel zadní tlumič, jinému teče hydraulické ovládání spojky a všichni svorně řeší mapy pro své gpsky. Sedím, cucám hnusný točený pivo a mlčím. Když se budu pošklebovat, zaručeně budu zítra šroubovat, znáte zákon schválnosti… a to nemůžu potřebovat. Nazítří totiž zamířím přes více než čtyřtisícové průsmyky dolů do Amazonie

Indián z Budějic

Exkurzi do Amazonie mi u Radima domluvil Ivan – Čech žijící už nějakou dobu v Ekvádoru, který se dokonce zajel podívat na můj start z červnové Prahy. Tehdy mi na sebe dával kontakty a pro mě byl Ekvádor asi tak daleko jako galaxie Gamma. Pět měsíců a jsme s Jawou tady. A s rozsvícenými brzdami letíme dolů s And do zelené plochy Amazonie do Teny, kde v džungli žije Indián Radim z Českých Budějovic. Podle vyprávění jednoho dne narval v zaměstnání kravatu a mobil šéfovi po hádce do koše s tím, že odchází.
„To nejde tak jednoduše,“ snažil se šéfík zabránit nejhoršímu. „Nenapíšu vám doporučení!“
„Tam, kam jedu, žádné doporučení nepotřebuju…“
Radim tu koupil kus pralesa u řeky od místních Indiánů a se svou peruánskou ženou Edith tu hospodaří a žije už tři roky s měsíčními náklady 80 usd. Tady má banány, tu kakao, támhle vanilku, skořici a spoustu dalších plodů, které ani v Evropě neznáme. Tena má nadmořskou výšku asi 550 m, takže tu ještě nejsou komáři ani jiná havěť jako krokodýli a voda s hor je čistá a bezpečná. Edith mě sice straší anakondami, ale v bystřinách, kam se chodím koupat, jsou jen malé rybky a kolem kolibříci. Připadám si jako v botanické zahradě.
Při čekání v městečku na mě nacouvala nějaká indiánská babka s chevroletem. Nic se nestalo, ale mlčící houkačka byla posledním impulsem k výměně baterie. Radim mě zavede k místnímu prodejci a servisu čínských motorek k Jorgemu. Od něho má i svou dvoustovkou s vozíkem, kterou si přiveze vše, co potřebuje včetně stavebního materiálu. Před plotem mu sice stojí VW T2 „do Brasil“, ale automobilový most přes řeku je až 10 km od jeho pozemku. Bezprostředně vedle visí na lanech most pro pěší, na který se vešla za mírného pohupování i moje Jawa, a tak je pohodlnější jezdit na motorce. Ovšem zpátky k Jorgemu do obchodu.
Spolu s Radimem jsou asi jediní bílí v Teně. Jorge se narodil před půl stoletím na místní křesťanské misii. Jeho obchůdek v ničem nepřipomíná upatlané šupny místních „lepičů“, na prosklených dveřích jsou ledovým sprejem nastříkáni vánoční jeleni, na regálu s lanky na čínské stroje visí Santa, co má místo břicha hodiny. Jorge podniká odvážné motovýpravy po celé latinské Americe, při kterých si sám testuje, co prodává. Je to sympaťák, jehož body výrazně narostou, když mi sděluje, že baterku pro můj stroj nemá, ale ví, kdo z konkurence mi jí prodá. Chci mu udělat tržbu a vím, že snesu i o něco větší akumulátor, Jawa má pod sedlem místa dost. Nakonec beru větší gelovku. Jorge mi sleví osm dolarů, přidá sprej na řetěz a k tomu pozvánku na výlet jeho letadýlkem nad místní džunglí. Je z Jawy celý vedle, obdivuje jednopákový systém start/řazení, zakrytý řetěz i životnost motoru, který mě dovezl až sem. Úplně nejvíc ho ale oddělá informace o tom, jaké všechny laciné oleje si motor cestou dal, aniž by mu to ublížilo, protože on na svých cestách používá zásadně jen ty nejlepší syntetické.
U Radima bydlí na nějakou dobu jejich kamarádka, kdysi Švýcarka řeckého původu Melinda, dneska asi už také napůl Peruánka a Indiánka – přírodní typ a vegan k tomu. To, co mám já na bradě, nosí ona v podpaží, ale jinak je celkem milá. Aspoň do chvíle, než mi začne tlačit do hlavy něco o karmách a minulých životech, o vesmírné energii a o jediném správném způsobu existence. Přistrčím jí pod bradu talíř se salámem a sýrem:
„na, dej si. To ti udělá dobře…“
Nevzala si. Asi neměla zrovna chuť, ale do žádných velkých akcí se pak už nepouštěla.

Amazonská Moravia a pan Kubes

Před třiašedesáti lety bručela touhle silnicí osobní vzduchem chlazená Tatra pánů cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, jenže v protisměru a její cesta končila v Meře. Dál museli za lovci lebek pěšky. Díky ekvádorské „revolución vial“ šustí mitasky Jawy po docela pěkném asfaltu nebo betonu silnice z Puya přes starou naftařskou osadu Shell až do obce s názvem Moravia.
Stejnojmennou dřevařskou boudu tu kdysi postavil první z rodu Kubešů, který přišel do džungle dělat dřevo pro naftaře společnosti Shell a ohnivou vodu pro místní Indiány. Já dnes jedu kolem předvolebních plakátů s nápisy VOTE KUBES, volte Kubeše! Upravená a čistá osada je připomínkou píle a odvahy československých emigrantů v daleké cizině. Je to příjemné i smutné zároveň. Postojím u cedule a pak už se škrábu zpátky do And na Baňos a Riobambu. Zase trochu bloudím, přestože jsem si už pořídil novou mapu v měřítku 1 : 800 000, ale latinská Amerika prostě asi taková je, že přesnost nikoho příliš netrápí. V pozdním odpoledni už stoupám silnicí k průsmyku pod sopkou Chimborazo (6130 mmn).

El condor pasa

Studená a holá krajina připomíná nejvyšší patra marockého Atlasu. Je mi jasné, že dneska hřeben přejet nemůžu a navíc se chystá na déšť. V poslední osadě na výšce nějakých 3800 metrů zůstávám v indiánské vesnici v casa del condor. Je to nějaká ubytovna na poměry vesnice nezvykle čistá, s elektrikou a olejovými kamínky. V noci prší a je fakt zima. To střídání tropických pařáků s horským klimatem dává tělu zabrat víc než stroji. Ráno lezu do svetru a spodků, navrch nemoky a zimní rukavice. Asfaltka stoupá k pěti tisícovkám do kraje věčného sněhu a lam, na jejichž psí kusy upozorňují cedule ZONA DE VACUŇAS. Vrchol Chimboraza mi zůstává ukryt v druhé vrstvě mraků, ale stejně nemám moc času na koukání kolem. Otázka dne totiž zní: hodím tlamu přes lamu? Hnědobéžové krky vykukují z mlžných cárů a přestože Jawa ve stoupání tak tak, že udrží dvojku, nerad bych v padesátce smočil pysk v lamím zadku.
Sjezd dolů na pacifickou stranu mezi banány je dalším zážitkem, ale tentokrát pro bubnové brzdy. Mířím do Montaňity k Ivanovi do hotelu Hurvínek, kde bude čas se věnovat nutné údržbě motocyklu před poslední patnáctitisícovkou kilometrů.

Hurvajz je Čech, za kterýho se nikdy nebudeme muset stydět!

Ivan je motorkář, punkáč a morální uprchlík poslední české vlny. A vlastně také hoteliér, když se ženou Carolinou provozují hotel Hurvínek, před kterým stojí zaparkovaný osmiválcový pikap Ford z roku 1970 a nový Royal Enfield. Na své staré Kawě KLR se sidecarem Velorex projel Ivan celou jižní Ameriku a dneska je doma tady v Ekvádoru. V garáži vedle ní dostane Jawa nový řetěz EK a nové náplně do převodovky a přední vidlice. Původně předpokládaná výměna ložisek zadního kola a obložení obou brzd se nekoná – na všem se dá pokračovat, takže to zkusím dorazit na původní sadě. Zato zadní osa je opět ohnutá, motorka je prostě přetížená a ty rány, co občas dostane, tu zadní osičku z hodinek prostě zdeformují.
Spíše jen pro pořádek zkoušíme osu srovnat předpokládajíce takový materiál, který mi odmrští palici zpátky mezi lopatky. Na haldě dřevěných palet leží jeden díl housenkového pásu bagru jako kovadlina a několik ran palicí vrátí ose původní linku. Koukám na to jako jojo. Že by byla tvárnost zadní osy Jawy prozřetelným úmyslem konstruktérů hraničícím s genialitou? Pak už zbývá jen na táboráčku z bambusu a laciného benzínu vypálit tlumivky výfuků a sehnat nové rozpínací relé pro Vape, protože panáček v garáži, když balil, sáhnul vedle a veze s sebou celou dobu úplně zbytečně nějaký přerušovač místo relátka. No co, stane se. Ivan pro něj musí na Enfieldu až do Libertadu. Jsme ready pro jihoamerické finále. Vám hezké Vánoce do Čech – my je strávíme asi někde na cestě v Peru s lístky koky mezi zuby.

Podrobnější deník a fotogalerii najdete na www.jawakolemsveta.cz
Všechny fotografie jsou pořízené přístrojem Olympus PEN EPL5 Lite.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 48x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist