Expedice USA - Le Big Mac and Royal cheese

Vozíčkář Lukáš Gruner se vydal se svojí snoubenkou Michaelou a Radkem Krieglerem z Prahy přes Zurich do Los Angeles, aby absolvovali závěrečnou expedici z pětiletého cyklu pro vozíčkáře na 4 kontinenty. Pro Lukáše a Míšu se výprava nakonec změnila v nezapomenutelnou svatební cestu po Route 66.

Expedice USA - Le Big Mac and Royal cheese
Stejně jako protagonisté slavného Tarantinova filmu jsme byli i my (Lukáš, Míša, Radek) omámeni při příjezdu do Los Angeles jinakostí světa, ve kterém jsme se ocitli po dvanáctihodinovém letu z Zurichu.
V L.A jsme pronajali auto a jeli hned za Oliverem Shokouhem, majitelem Harley Davidson Glendale do jeho dealerství. Oliver nás pak vzal na večeři a nechal přespat ve svém domě pro hosty. Druhý den ráno jsme jeli opět k němu do dealerství a prohlédli si jeho prostory se vším všudy včetně malého muzea motocyklů. To jsme ještě netušili, že když nám Oliver Shokouh (zakladatel Love Ride) ukazuje první vyrobenou Electra Glidu a potutelně se přitom usmívá, že nás za chvíli seznámi s Čechem Jakubem, který u něj pracuje a který nám zanedlouho přiváží stroj, který nás poveze za objevováním Ameriky. Je to nová Electra Glide Classic Harley Davidson, najeto 560 mil a Lukáš si poprvé zkouší sednout na motorku. Uff, všechno dopadlo dobře, jen levá noha co má občas spazmy se bude muset přivazovat. Po nezbytném úřadování nám Oliver i Larry, šéf HOGu Los Angeles Glendale, přejí šťastnou cestu a my vyrážíme ukrajovat první kilometry, vlastně míle. Jsme vděčni Oliverovi, že nám motocykl půjčil zdarma a také za velmi příjemné uvítání v Los Angeles.
Po vyjetí z L.A. odbočujeme na slavnou silnici číslo 1, která kopíruje pobřeží a jeho úžasné scenérie. Motocykl má dostatek síly, a pěkně jde za plynem, řízení je absolutně snadné, dalo by se řídit dvěma prsty, popřípadě jet bez rukou na řídítkách a řídit jenom náklonem těla. Již první den dáváme pěknou řádku kilometrů a dojíždíme za tmy k Oceano Dunes, kam nás navedli místní – a ono se opravdu může i s vozem až na pláž, po které se prohání spousta čtyřkolek a bugin. V nočním mumraji se snažíme najít místečko ke spaní, voda se nebezpečně přibližuje, je příliv. Po postavení stanů vyrážíme na večeři a dáváme si hlavní chod, který dělíme na 3 porce - jídlo se tu servíruje ve velkém, dokonce malé kafe má půl litru. V noci nás mořská voda naštěstí nespláchla a tak jediná potíž bylo přenesení Lukáše ke stanu, protože vozík se prostě bořil a nešlo jet. Druhý den ráno opouštíme pobřeží Pacifiku a vydáváme se do vnitrozemí směrem k Sekvoja National Park. Jízda nám pěkně ubíhá, Míša v doprovodném voze si také pochvaluje automatické řazení, které ji umožňuje fotit krásy Californie. Jsme překvapeni velikostí země ale i velikostí nápojů, jídel, prostě všechno včetně aut je v Americe veliké….
Při vjezdu do národního parku Sequoia National Park platíme 80 USD za vstup do všech parků a dlouhými serpentinami vyjíždíme do necelých dvou tisíc metrů, kde se přímo u cesty tyčí 3 000 let staré, 80 metrů vysoké stromy – sekvoje. Pro Lukáše je super, že všechna místa jsou uzpůsobena pro vozíčkáře. Dole pod národním parkem jedeme kolem plantáží pomerančovníků, a za dvě hodiny jsme již v horách, kde ještě leží sníh. Teplota se snížila o deset stupňů a tak když se rozdělíme a já jedu dolů pro benzín, nastává první komplikace výpravy. Nikde není signál a my se večer nemůžeme najít a tak já přespávám v údolí a Lukáš s Míšou na horách. Ráno se šťastně shledáme na cestě parkem a vyrážíme podhůřím Sekvoja parku k Shermann passu. Ten je ale bohužel zavřený, a tak z hor sjíždíme do Kernville, kde se ubytujeme u jezera v motelu. Krajina je pořád nádherná, jedeme celý den zatáčkami. Electra pracuje jako hodinky, nezaváhá ani při prudkých výjezdech či sjezdech. Pořád musím obdivovat její snadné vedení, po celodenní jízdě nejsem vůbec unaven, a to se opakuje den co den. Časem si zvykám i na jinou polohu posedu, a naučím se využívat účinnější nožní zadní brzdy.
Třetím dnem jsme se přiblížili k slavnému údolí smrti v Kalifornii, již při vjezdu fotíme továrnu na sůl nedaleko Ridgecrestu. Teplota dole je 36 stupňů celsia, v létě až 60 stupňů. Ve Stovepipe Wells se zastavujeme na nabrání benzínu, ale čeká nás jen cedule Out of Gasoline – benzín došel. Tak alespoň nakupujeme suvenýry a kupuju Lukášovi samolepku: Přežil jsem jízdu přes údolí smrti. Zatím je to pouze optimistické přání, čeká nás večer ubytování v kempu ve Furnace Creeku a noc v údolí smrti. Znovu si uvědomujeme jak je všechno přizpůsobeno pro vozíčkáře, všude jsou stoly a krytá ohniště. Dokonce záchod a sprcha uprostřed pouště. Večer děláme oheň a zkoušíme Colemanův vařič. Vše funguje a při konzumování večeře se bavíme pohledem na rodinku, která se přijela ubytovat. Má obrovský stan, který bere vítr. Také nafoukání obrovské matrace kompresorem, poté jak matraci bere vítr a boří stan, no bylo to zajímavé.. po hromadě sprostých slov se stan stěhuje na závětrnou stranu stromů a zdá se, že i rodinka se ubytovala v pohodě.
Trošku se obáváme chladných nočních teplot, ale naštěstí je docela teplo a i vítr přestal fučet. Ráno si přivstaneme a při příjemné teplotě si jedeme prohlédnout BADWATER BASIN. 85 metrů pod úrovní moře, nejnižší místo ve Spojených státech amerických a i tady jsou na solné plochy nájezdy pro vozíčkáře. Po průjezdu údolím smrti se dostáváme do Shoshone, kde benzinka funguje a my si dáváme ranní kávu, opět půllitrovou s nápisem malé kafe. Pak již pohodová cesta do Las Vegas, ubytováváme se v Diamond Innu na Las Vegas Boulevard a jdeme objevovat krásy proslulého města. Lukáš s Míšou jsou zařídit potřebné dokumenty stejně jako mnoho jiných včetně Karla a Ivanky Gottových do známé budovy, v nočních hodinách brouzdají slavnými kasíny a dne 2.4. 2012 v dopoledních hodinách jsou slavnostně oddání v kapličce v Las Vegas. Gratulujeme a přejeme šťastné kilometry na jejich svatební cestě. Cestovatele čeká Zion Park, Bryce park, Grand Canyon, Joshua tree a slavná route 66.
Z Las Vegas vyjíždíme na prohlídku Hoover Dam, světoznámá přehrada na řece Coloradu má méně vody, ale její prohlídka opravdu stojí za to. Je zde zapsán kus americké historie, včetně jmen všech lidí, kteří se na stavbě tohoto vskutku velkolepého díla podíleli. Lukáš a Míša mají pořád slavnostní náladu, dopoledne byli oddáni v kaplicce na Stripu v Las Vegas, a tak vybíráme krásný motel v Overtonu,kde tráví svatební noc. Ještě předtím nás čekají steaky v hospůdce s příznačným názvem Sugars (Cukroušci).
Další den nás již silnice č.15 přivádí k Harley Davidson dealershipu u parku Zion, kde si prohlížíme nádherné stroje, a Radek neodolá a zakoupí si výroční košili Harley Davidson – je tomu již 110 let, co pánové Harley a Davidson dali do kupy první motocykl a založili ikonickou značku motocyklů.
Nás ovšem již čeká další z úžasných národních parků – je to Zion National Park. Zion National Park zahrnuje některé z nejkrásnějších kaňonů ve Spojených státech. Vyznačuje se náhorními plošinami, bludištěm úzkých, hlubokých, pískovcových kaňonů a impozantními skalními věžemi a náhorními plošinami. Jsou zde velkolepé rokle s názvem Zion Narrows. Kocháme se výhledy a vyjíždíme na silnici směrem k Bryce kaňonu. Po přespání v útulné chatce (byla potřeba, bylo pod nulou) se vydáváme na další obdivování kaňonů s podivuhodnými věžovitými útvary dalšího amerického národního parku. Utah je země národních parků a všichni jsou tady na to patřičně hrdí.
Čeká nás přesun asi 400 km, Lukáš to na motorce zvládá skvěle, Míša v doprovodném vozidle taky. Po vjezdu na území Navajů brzdíme u jedné usedlosti, proženou nás psi a ptáme se na ubytování v polorozpadlém přístřešku. Probíhá obvyklá konverzace odkud jsme a co tu děláme, a pak se jdeme ubytovat do stanů u přístřešku. Vyjetí ven z písečné polopouště chvíli ráno trvá, ale nakonec to po mírné akvilibristice zvládáme a jedeme do Monument Valley. To nás ohromí svou velikostí a nádherou. Projetí celého okruhu trvá dvě hodiny a projíždíme to autem, na motorce se to projet moc nedá. Jinak ovšem Haryk funguje skvěle, obzvlášť pohodlné sezení vzadu vyhovuje jak Lukášovi, a na zkušební jízdě také Míše. Není problém zvládat denně 300 – 400 km a počet mil utěšeně narůstá. Naší další zastávkou je Grand Canyon, který svou nadmořskou výškou má podnebí Kanady. Zde se ubytováváme v Mother Campu a jdeme si prohlédnout krásné výhledy na největší kaňon na zemi při večerním zapadání sluníčka. Další den dopoledne si Radek vyzkouší sestoupit hodku do kanonu a zpět, večer máme krásný táborák a pečeme pravé americké steaky, připravil je Lukáš. Nadmořská výška nás zmáhá i při přejezdu 3000 metrů vysokého sedla na cestě do Flagstaffu. Další den večer se již ubytováváme v jednom z motýlků na slavné Route 66 a dopřáváme si prohlídky slavného města na Route 66. Všude nás udivují budovy a nápisy z dob pionýrských objevitelů a velkého přesunu obyvatel do Kalifornie. I nás čeká 800 km po slavné cestě – její nejkrásnější části, a jdeme si ji užívat každým douškem. Příště – závěrečná reportáž z Rt 66.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist