Cesta kolem světa vede i přes Prahu

Zní to jako pořádně bláznivý nápad. Dvě korejské holky s čerstvými řidičáky se jednoho krásného srpnového dne seberou, koupí si dvě fungl nové Hondy PCX 125, sbalí na ně co se vejde a vyrazí do světa. Jejich cíle nejsou zrovna nízké: za čtyři roky chtějí projet třiapadesát států, rozsetých na třech kontinentech. Někde v první čtvrtině itineráře se nachází Česká republika, a my jsme se díky tomu mohli s Tipi a Chae setkat osobně.

Cesta kolem světa vede i přes Prahu
Dvě usměvavé asiatky jsem potkal v pražském autorizovaném servisu značky Honda. Po více než 28 tisících kilometrech každý stroj potřebuje nějakou tu údržbu, to už teď vědí i tyhle bezstarostné cestovatelky. Když ale před rokem odjížděly na pár let pryč z domova, věděly o skútrech jenom to, že se do nich občas tankuje benzín.
Tipi a Chae si však nelámou hlavu skoro s ničím, a svůj osud nechávají většinou v rukách štěstěny. Zatím jim to vychází. Projely Rusko po celé jeho délce bez jediného defektu, nebo jiné technické závady. Spí na divoko ve stanu, stravují se skromně, a jsou šťastné, že mohou žít svůj sen. Než jim v servisu vyměnili pneumatiky a zkontrolovali řemeny ve variátorech, měli jsme čas si chvíli popovídat.
Jak dlouho se vy dvě vlastně znáte?

Potkaly jsme se v Indii v roce 2006, takže jsme takové kamarádky z cest. Hodně nás sblížil náš společný sen, přestože jsme naprosto odlišné povahy. Pak jsme spolu začaly v Soulu bydlet a připravovat tuhle cestu. To nám trvalo asi rok. Tvrdě jsme pracovaly a šetřily peníze. Rozeslaly jsme návrhy na spolupráci a žádosti o sponzoring více než sto firmám, ale 90 % z nich ani neodpovědělo. 5 % odpovědí znělo "NE" a jenom 5 % firem sponzorství přislíbilo. Byl to opravdu dlouhý rok a bylo těžké ho přežít, ale jsme rády, protože se díky tomu splnil náš Sen.
Když jsme odjížděly, vypadalo to že se dokonale známe a že se k sobě jako kamarádky perfektně hodíme. Teď už jsme na cestě skoro rok (od 7. srpna 2011) a zjistily jsme, jak moc se jedna od druhé lišíme. Už jsme se na silnici a hlavně v našem malém stanu kolikrát pohádaly a dokonce i popraly. Nebylo lehké, spát na Sibiři ve stanu a v jediném spacáku. Ale co tě nezabije to tě posílí, a teď si vzájemně rozumíme mnohem víc, než když jsme odjížděly, protože o sobě víme snad úplně všechno.


Kolik zemí už jste stihly na svojí cestě navštívit?

(Tipi počítá na prstech) Z Korei jsme jely lodí do Vladivostoku pak směrem na západ přes Rusko, dál byla Ukrajina, Maďarsko, Slovinsko, Itálie, Francie, Španělsko, Anglie, Irsko, Skotsko, odtud zpátky do Anglie a Francie a pak do Belgie, Lucemburska, Holandska, Německa, Dánska, Švédska, Norska - zajely jsme až na Nordkapp - a Finska. Pak pobaltské státy, Estonsko, Litva a Lotyšsko. To je 21. Polsko a Česká republika...celkem 23 zemí.
Portugalsko jste vynechaly schválně?

Ne, chtěly jsme původně zajet ze Španělska do Portugalska, pak se vrátit do Španělska a odtamtud jet lodí do Anglie. Ale v prosinci byla i na jihu hodně velká zima a pořád pršelo, tak jsme jely ze Španělska rovnou do Anglie.

Kde se vám zatím  nejvíc líbilo?
To se nedá říct. Každá země má něco do sebe. V Rusku je hodně nebezpečno, ale zároveň jsme tam potkaly spoustu hodných a zajímavých lidí.
A jaké jsou vaše další plány?
Dohromady chceme projet 53 zemí, takže ta větší část cesty je pořád ještě před námi. Teď pojedeme na Balkán a přes Turecko do Asie, pak je na řadě Austrálie, Čína a pak zpátky domů. Afriku a Ameriku si necháme na příště.

Co říkali na váš nápad doma?
No, vlastně nic hezkého. Že jsme se zbláznily, že je to nemožné, že stejně skončíme ve vlaku, protože přes Rusko neprojedeme, nebo že někde zahyneme. Nikdo nám nevěřil, ale teď jsou na nás hrdí. Mě maminka v žertu řekla, ať si cestou aspoň najdu ženicha. A její (Chae) rodiče se o našem odjezdu dověděli až tři dny před tím, než jsme vyrazily. Byli tak překvapení, že se nezmohli na slovo. Jen táta jí dal svůj spacák a popřál šťastnou cestu. Ten spacák nám před týdnem v Praze ukradli.
To asi nebudete na Prahu moc hezky vzpomínat.
Ale ano, strávily jsme tady pět krásných dnů. Jely jsme parníkem po Vltavě, procházely se, a setkaly jsme se tu s americkými přáteli. Přiletěli sem za námi. Poprvé jsme se s nimi poznaly ve Vladivostoku, v hostelu. Zrovna se vraceli z cesty po Evropě a Rusku.

Na čem jste vlastně začínaly v Koreji jezdit?

Tyhle skútry jsou vlastně naše vůbec první motorky. Neměly jsme ani řidičáky, takže jsme musely dělat zkoušky, a skútry jsme dostaly týden před odjezdem. V Rusku jsme teprve trénovaly jízdu. Taky jsme se tam naučily, kde se kontroluje a dolévá olej. Poradil nám jeden kluk, Říkal že jsme blbky, když jedem tak daleko a nevíme ani kam se lije olej.
Měly jste už cestou nějaké technické problémy?

Máme asi velké štěstí, protože zatím jsme ani nepíchly gumu. Jediný problém způsobil špatný benzín v Rusku. Zrovna jsme potřebovaly ujet 700 kilometrů za den, protože nám místní lidé radili, ať nezastavujeme dokud nedojedeme do města. Jeden skútr nechtěl jet rychleji než 40 km/h. Stalo se to někde mezi Chabarovskem do Chitou - to byl vůbec nejhorší a nejnebezpečnější úsek naší cesty. V Rusku jsme taky zažily nejhorší počasí, na Sibiři je zima v srpnu a v září, a my měly jen jeden spacák dohromady. Chybělo nám i oblečení na skútry. Tyhle bundy a rukavice nám sehnal až jeden španělský novinář, který s námi dělal rozhovor.

Určitě vás čeká ještě spousta zážitků. Dají se vaše postřehy z cest sledovat on-line?

Máme svůj blog, ale je psaný v korejštině:-) Taky sme trochu pozadu s psaním, asi tak 3 měsíce. Můžete se ale podívat na fotky, adresa je www.tipichae.com.

Díky za rozhovor a šťastnou cestu.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.03
Známkováno: 71x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist