Cesta do pekel

Výjezd byl naplánován na páteční večer, a protože se domlouvali lidé, kteří napadají do časových smyček nebylo na koho čekat. Postihnut nemocí „špinavých papírů“ dávám své Matyldě (Honda Shadow VT600) sbohem a potupně usedám do tandemu za Horňase, jež nějaký rok sedlá velice upovídanou „jedenáctku DRAGSTARA“. Vybaveni dvěma spacáky, nějakou tou pláštěnkou a pochopitelně dobrou náladou vyrážíme z Ostravy vstříc

PEKELNÝM DOLŮM

. Po cestě přes Opavu, Bruntál, serpentinami před a za Skřítkem sjíždíme do Velkých Losin – konkrétně do obce Maršíkov, kde má Horňas chatu. Na zmíněné chatě pro nás dnes cesta končí. Koupíme si pár „lahváču“ a sedíc na zápraží, vnímáme klid Jesenických hor. Probuzení do sobotního rána bylo velice příjemné. Teplotka venku umožnila sednout na „bajk“ a v tričečku zajet pro čerstvoučké rohlíčky, voňavý salámek, zkrátka pro nějaký ten žvanec, na který se těžko robí. Příprava snídaně pro pět lidí nezabrala mnoho času. Ve chvíli naservírování voňavého papínka na stůl před chatou s výhledem na protější hornatý svážek, se objevili očekávaní hosté v podobě Dalibora, důvěrně přezdívaného SAVAGE a jeho ženy Nadi. Po pravdě řečeno jeden nám ke snídani chyběl a tak ze slušnosti voláme panu ZENONOVI, jež měl původně vyrazit současně s Daliborem. Je nám sděleno ať jej neodvádíme od řízení jeho bubínku (Indruder 1400), že pokud Skřítek dovolí mohl by být na pumpě za hodinu. Tak jo, pustíme se do snídaně. Klábosíme, papáme, čas běží, no a je čas vyrazit na zmíněnou pumpu – místo srazu s opozdilcem. Opravdu - přijíždíme a Zenon na místě. Prohodíme pár slov a hurá na super cestu po jedenáctce do Hradce Králové. Chopráckým tempem kolem kila, ukrajujem jeden kilometr za druhým. Žamberk – Vamberk – Hradec – zatáčky, stoupání, klesání, „vracečky“ absolvují všechny tři stroje bravurně. I pro Dalibora, na svém stroji Suzuki Savage s Naďou v tandemu, nebyla první dlouhá cesta trápením. Z Hradce na Jičín, z Jičína na Mnichovo Hradiště, Mimoň až do obce Sloup v Čechách, kde jsme byli nuceni zastavit. Jednak nás zaujal působivý hrad postavený na sklaním masivu a taky proto, že jsem jako hlavní navigátor začínal propadat panice. Nenajdu-li rychle cestu do jeskyní a neodkloním urputnou, motorkářskou skupinu ze směru, kterým uhání, projede se svými laděnými koncovkami čerstvě zpevněním skalistým městem Hřensko. Způsobí tam katastrofu, ovlivní mezinárodní vztahy s němci a hlavně budou mít zase novináři důvod dělat z „bajkerů“ rebely. Prostudoval jsem místní mapu, na které jsem objevil spoustu silnic, které se zřejmě tvůrci mé mapy nechtělo zakreslovat. Stanovil směr cesty a hurá. Proplétáme se úzkou silnicí, kde by i rikšovi střední drožky ujeli v zatáčce cvičky :). Po obou stranách cesty se začínají objevovat různě velké vchody do jeskyní, se kterých si místní nepočetní obyvatelé začali dělat sklípky a v mnoha případech i „regulerní bejváky“. Mezi obcemi

Svitava

a

Velenice

jsme narazili na šipku, jež nesla nápis motorkářské jeskyně a ukazovala do prudkého kopce vlevo. Místo mi připadlo jako rozzuřený vosí úl. Koncentrace „bajkerů“ byla celkem hustá. Vyjedeme na horu a hle! Pískovcový skalní útvar s velkými vstupy a vjezdy do jeskyně. „Pekelné doly“ jak byl nazván tento „objekt“ musel udělat na každého velký dojem! Vjeli jsme tedy do jeskyně zaparkovat mašiny – stálá teplota 9 stupňů byla po celodenním pařáku vítaným osvěžením. 3500 metrů čtverečních velká jeskyně poskytovala vše na co jsou motorkáři zvyklí. Živou kapelu, nalévarnu nápojů, teplou i studenou kuchyni, místa k sezení, příjemně čisté a moderní záchody s odvětráváním, dokonce oddělenou jeskyni na spaní s možností vypůjčení spacáku. Tož udělali jsme si pohodu. Na čepu Svijanský Máz (11°) a Svijanský Kníže (13°) a jakékoli nealko i alko. Mázneme pár pivek a dáváme si teplé jídlo. Říká se, že na smažáku a řízku není co zkazit, ale mohu odpovědně říci, že jsme se nejenom hutně najedli, ale také si i pochutnali. No seděli jsme celkem dlouho, podívali se ještě páru Knížatem na zoubek i nějaká „tequiluška“ se přichomejtla. Během večera se objevil Hustler s Bárou a tak nás bylo celkem dost na pohodovej večer pod širým nebem a celkem vlhkou jeskyní. Ráno jsme byli příjemně potěšení teplou snídaní, pohodovým personálem, pěkným prostředím. Cestou zpátky domů navštěvujem

Prachovské skály

, na které jsme mimo jiné v 33°stupňovém vedru ani nevylezli – teplíčko, zbytkový alkohol a podobný hmyz, byl nepřekonatelný protivník. Proč tedy takticky neustoupit do nedaleko položeného kempu??? Studená sprška, teplý obídek, všude přítomní hluční němci – však to znáte. Byl čas zvednout kotvy a vydat se na přes 400km dlouhou cestu zpátky do Ostravy. Cesta by mohla proběhnout bez problémů, kdyby se řidiči velkých náklaďáků a autobusů hloupě nedomnívali, že zpětná zrcátka jsou určená k oholení, mačkání běďarů, ale ztrácet čas koukáním do nich??? – proč??? Nastanuvší klasická situace dopadla naštěstí až na pár odřenin dobře. Dalibor Savage to i s manželkou jak se říká položil . . . Pokud si myslíte, že „pan profesionální řidič autobusu“, kterému tímto děkuji za nedělní zpestření zastavil, máte bujnou fantazii. Co naděláte, hlavně že je zdraví! Domů scházelo necelých 100km, sedáme na „bajky“ a s očima na šťopkách přijíždíme domů! Najeli jsme přes 850 km, viděli spoustu zajímavých věcí, lidí, zvířat, . . .