Turecko: Od západu na východ

Z Rumunska jsem měl namířeno rovnou do Turecka. Bulharsko bylo tentokrát jen přestupní stanicí. Na hranicích s Tureckem mě čekaly celkem čtyři kontroly, kromě pasu a techničáku, chtěli poprvé pohraničníci (na turecké straně) vidět i pojištění motorky. Nakonec se podívali i na stroj samotný, ale obsah brašen jsem naštěstí vybalovat nemusel.

Sestřih z cesty k moři na poloostrově Gallipoli.

Mimochodem, co naplat, že mě „čekli“ hned čtyřikrát, když mi do pasu vrazili razítko, na kterém nejde nic přečíst, tedy ani datum příjezdu, a že mě jaksi zapomněli uložit do svého systému. To jsem se dozvěděl o měsíc později na hranicích s Íránem, kde jsem si „díky“ tomu musel udělat jedno kolečko pasové kontroly navíc. Turecko.

Výlet do historie

Z hranic jsem zamířil, podél více než třináctikilometrové kolony nákladních aut chystajících se překročit hranice v opačném směru, na poloostrov Gallipoli. Snažím se klasicky držet mimo dálnice, ale nejlíp se stejně teď jede na rychlostní silnici, na které mě překvapí časté kruhové objezdy. Mimochodem na dvou z nich jsem projížděl kolem dost blbě vypadajících nehod. Dávám si tak o něco větší pozor než předchozí dny.

Na Gallipoli mě čekal týden práce na olivové farmě a první historická místa v Turecku. Nás Středoevropany to asi příliš neosloví, ale Gallipoli je důležitou součástí turecké historie. Zde se totiž během první světové války udály střety o kontrolu Dardanelského průlivu. Vedle padlých turků zde leží i příslušníci ANZAC (Australsko-novozélandských armádních sborů) a hlavně pro australské a novozélandské turisty jsou zdejší pomníky a hřbitovy velice emotivní návštěvou.

Prašné cesty na Gallipoli byly na Himalayanu naprostá paráda. A moře pak za odměnu.

Já se ale kromě občasných vyjížděk po práci k moři, kde se mimochodem Himalayan na prašných cestách a štěrku projevil jako perfektní „držák“, vydal trajektem přes moře do Çanakkale a k ruinám Tróji. Tedy na výlet do historie ještě vzdálenější. Což byl z mé základny celkem fajn půldenní švih, na kterém jsem si dal vůbec první pravou tureckou snídani (porci, která by dokonale nakrmila dva, jsem pochopitelně nebyl schopný sníst) a samozřejmě nesměl chybět čaj, které tady člověk dostane téměř ke všemu. S trochou nadsázky by mě nepřekvapilo, kdyby jej Turci začali servírovat i k čaji.

Servis a opravy

Po týdnu na Gallipoli jsem se vydal rovnou k branám Istanbulu, kde mě čekaly dva zásadní úkoly: vyměnit olej a vyzvednou íránská víza. Příjezd do Istanbulu byl sice trochu divočina, na druhou stranu ale nic vzrušujícího ve srovnání s jízdou v Jihovýchodní Asii. Cesta do centra byla zasekaná tak, že když kolem mě projížděl na služební motorce policista se zapnutými majáčky a tři místní motorkáři si jím nechali razit cestu vpřed, rozhodl jsem se, že se za ně připojím. Přece nebudu bořit místní tradice. Ušetřil jsem díky tomu v koloně minimálně půlhodinu čekání, ale spíš víc.

Výhledy do krajiny po cestě Tureckem jsou naprostá paráda!

Díky kontaktu na jednoho z místních motorkářů jsem sehnal skvělého mechanika, který mi na počkání vyměnil olej, seznámil se svým bratrem, který je certifikovaným servisákem motorek Honda (učil se v Japonsku), a samozřejmě jsem dostal čaj. Evren, můj nový mechanik z Istanbulu, mi ještě jako dárek připevnil spodní kryt motoru Himalayanu, který vibracemi na jedné straně praskl ještě než jsem vůbec vyjel z Česka.

V jedné z místních opraven obuvi jsem si konečně nechal spravit rozbitý zip levé boty (jak jsem už psal v letošním prvním příspěvku zde) a jet konečně normálně po víc než třech tisíci kilometrech byla fajn změna. V Turecku prostě všechno jde.

Na východ jako turista

Jakmile byla vyřešena motorka, víza, a tak nějak dopředu aspoň v základu plán na zbytek Turecka a část Íránu, nastal čas vyrazit dál na východ. Dlužno dodat, že nejvíc nepříjemné bylo vedro. Teplota během dne nespadla pod třicítku, mobil s navigací v držáku se neustále přehříval a jakmile jsem se začal blížit k hranicím Sýrie, čtyřicet plus byl nový normál. To pak nezchladila ani vyšší rychlost.

Z Istanbulu jsem to vzal turisticky přes Kapadokyi, horu Nemrut, dosud nejstarší objevený komplex lidských staveb Göbekli Tepe (datující se minimálně do 9.–10. tisíciletí př. n. l.), město Batman (ano, i já si tam musel udělat selfíčko, ale Robina jsem nepotkal), jezero Van a poslední noc před překročením hranic do Íránu jsem zastavil pod horou Ararat.

V okolí Kapadokyi jsem si ze všeho nejvíc užíval spíš ježdění kolem, než návštěvu turisty obležených památek.

Nevěř těm mapám, Tome, nevěř

Kapadkoya patří mezi rozhodně zajímavá a unikátní místa na planetě, ale celá oblast byla tak přecpaná turisty, že jsem si říkal: jednou za život stačilo. Mnohem víc jsem si užil výjezd k hoře Nemrut a výhledy, které se po cestě nabízely. Sice mě zase zase trochu koply mapy od Googlu do rozkroku, když mi nabídly cestu přes horu přímo k mému ubytování. Místní mě však těsně pod vrcholem upozornili, že se to projet nedá (fakt ne) a že budu namísto dvaceti minut muset celou horu objet přes okolní vesnice. Takže jsem si po devíti hodinách řízení „za odměnu“ vpálil ještě další dvě, dojel za tmy a umřel spánkem spravedlivých.

Hora Nemrut a Göbekli Tepe dalšího dne.

Göbekli Tepe následující ráno sice byla trochu zajížďka, ale povinnost. Místo, které před zhruba třiceti lety přepsalo dějiny lidské civilizace, prostě nevidíte každý den. A bude zajímavé sledovat, kam další objevy povedou, protože údajně je odkryta pouze příslovečná špička ledovce. Další dny už se pak nesly jen v přesunu dál na východ a pryč z Turecka.

Vojenská přítomnost na východě

Dlužno dodat, že na asfaltu i prašných cestách Himalayan poslouchal a jízda byla jedna radost. Přes celé Turecko nebylo dne, kdy bych neprojížděl kolem několika policejních hlídek (často taky u silnice potkáte makety policejních aut s modročerveně blikajícími majáčky). Dopraváci mě stavěli však jen jednou a po prohození pár slov nechali jet. Od jiných motorkářů jsem ale slyšel, jak je za překročení rychlosti zkasírovali. Ostatně měření rychlosti bude v Turecku zřejmě lukrativní byznys, protože jsem nenarazil téměř na nikoho, kdo by ve městech povolenou rychlost dodržoval.

A pořád dál na východ...

Čím dál víc na východ (a na jih) přibývalo kromě policejních hlídek i mužů ve vojenských uniformách. Nad hranicemi se Sýrií byly vojenské posty vesměs opuštěné, nebo vojáci nebyli vidět. Za městem Batman jsem ale potkával obrněné transportéry, zátarasy a vojáky, kteří zastavovali každého, který projížděl. Na mě se na checkpointech většinou jen usmáli a pokynuli, abych jel dál. Byl to ale zvláštní pocit, vidět řadu vojenských pevností a obrněnců běžně na silnici, na což v Evropě nejsme zvyklí (naštěstí).

Sestup a objížďka okolo hory Nemrut.

A zase ten hmyz

Okolo jezera Van jsem ještě slunečním štítem na helmě nabral včelu tak, že mi zabodla žihadlo přímo doprostřed nosu. Fakt radost. Zastavil jsem, sundal rukavice, zpocenými prsty vytáhl žihadlo a v doprovodu nadávek vytáhl z brašny Alpu k dezinfekci (díky Vojto!). Z plata tablet jsem vyklepal jednu proti alergii (preventivně) a jakmile ze mě vypadly poslední nadávky, sedl jsem na motorku a pokračoval dál. Co bylo ale horší, už dva dny od hranic bylo nemožné sehnat pivo. Jak my ten Írán jenom přežijem, jestli tam bude takový vedro…

Bude. A přežijem.

Hora Ararat, poslední noc v Turecku.

Překročení hranic z Turecka do Íránu byla kapitola sama o sobě a po všech nejrůznějších zemích a cestách můžu říct, že takový přechod jsem dosud nezažil. Ale víc o tom až v některým z příštích textů. Ještě ten zážitek sám potřebuji trochu vstřebat.

^{Já a Bestie
Tomáš roky žil a pracoval v Jihovýchodní Asii. Živil se jako novinář, průvodce turistů a nakonec, než se vrátil zpět do Evropy, jako majitel a provozovatel malé kavárny na břehu Západního jezera v Hanoji. Točila o něm Česká televize (v čase 10:45) a psal i prestižní časopis Forbes. Během zimní vlny pandemie se rozhodl, že přeruší svou práci v Nizozemí, kde se sanitkou jezdil testovat domácí pacienty na přítomnosti covidu, vezme motorku a pojede za kamarádem Tonym „na jedno“ do Hanoje. Kvůli tomu založil dobrodružný projekt Me and The Beast (Já a Bestie) a sledovat jej můžete na Instagramu, Facebooku a za drobný poplatek se dozvědět podrobnosti o cestě přes platformu Patreon (obsah je anglicky).}

Informace o redaktorovi

Tomáš Slavíček - (Odebírat články autora)