Tip na výlet: Zapomenutá dráha v zapomenutém kraji

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století již byla komunikační síť na našem území víceméně hotová a značně podobná té, jak ji známe dneska (tedy, až na ty dálnice:-)). Zbývalo už pouze zpřístupnit ty nejzapadlejší části. Tíhu dopravy, hlavně nákladů (lidé až tak necestovali) tehdy nesla železná dráha, takže se není čemu divit, že koleje vedly i tam, kde dnes po nich není památky.
I městečka, obce a místní podnikatelé v Osoblažsku, regionu přirozené přimknutém k tehdejšímu Prusku, chtěli „tu svoji“ lokálku. Už tenkrát ale zde nebylo investičních prašulí přespříliš, takže bylo rozhodnuto stavět úzkokolejku. Tento typ dráhy stál obecně o třetinu až polovinu méně, a že se jezdilo pomaleji a zboží se muselo překládat, to víceméně nevadilo. Lidí i času bylo dost. K obdržení licence bylo třeba trochu trať pozohýbat, aby délka přesáhla státem požadovaných minimálních dvacet kilometrů. I to nakonec nevadilo, dráha alespoň obsloužila více obcí.

Trať začínala u nádraží „normální“ dráhy v Třemešné ve Slezsku. Zde se překládalo zboží a byla tady i přechodová rampa, umožňující nákladním vozům s „normálním“ rozchodem jízdu po „koleji úzké“ pomocí podvalníků. Úzkokolejka se usídlila na opačné straně nádražní budovy a na samém konci jejich kolejí se našlo místo i pro skromné depo.

Odtud dráha zamířila na severovýchod tak, aby po spojení důležitých obcí skončila na okraji městečka Osoblahy. Zde je výtopna a správní centrum celé lokálky, tady se nakládalo a vykládalo nejvíce nákladů. A tak je tomu dodnes, i když teď už se náklady po kolejích nevozí...
„Osoblažka“, jak se podomácku tahle lokálka jmenuje, je dnes v síti národního železničního dopravce raritou. Je totiž jedinou úzkokolejkou, protože ve veřejnosti známější jindřichohradecké úzkokolejky operují pod hlavičkou soukromého vlastníka JHMD.

Tak jako na jihu Čech, i zde posléze pochopili, že kromě normálního provozu je dobré vsadit na stále vzrůstající zálibu veřejnosti v technických památkách všeho druhu. Že parní mašinky táhnou, o tom žádná:-). Stačí se mrknout kolem trati, po které právě supí něco, co mladší už jaksi nepamatují. Každý se otočí, přijde se podívat, a faktem je, že poptávka převyšuje nabídku a na některé parní vlaky se musí kupovat místenky.

Protože originální parní lokomotivy už nejsou, pomohl nákup z ciziny. Takže se na zdejších kolejích od roku 2004 prohání „pára“ U46.002 původem z rumunských hor, samozřejmě pečlivě zgenerálkovaná. O pár let později ji doplnil skvost úzkokolejných tratí, lokomotiva U57.0. Ta byla vyrobena v sérii šesti lokomotiv pro Jugoslávské železnice v třicátých létech minulého století. Na rozsáhlé síti jugoslávských úzkokolejných tratí sloužily až do roku 1976. Tři z nich nepřežily občanské války v létech devadesátých, do dneška se tak zachovaly zbylé tři. Ta zdejší je ve vlastnictví rakouského spolku Murtalbahn 760 a na Osoblažku je dlouhodobě zapůjčena.
S kámoši jsme vyzkoušeli schéma návštěvy, které nabídnu, neb se osvědčilo:-)). Projížďku radím začít v Třemešné. Zdejší atypické „dvourozchodové“ nádraží nabídne odstavení motorek, ti, kteří mají o ně abnormální strach, si mohou domluvit jejich parking v oplocené úschovně. Nám tam slečny nádražačky ochotně mašiny uzamkly.

Pak již nebrání usednout do vagónu, ucítit onu nezaměnitelnou vůni kouře, páry a strojního oleje, a nechat se odvézt nejen o pár desítek kilásků dál, ale i o hezkých pár desetiletí zpět. Poklidný kraj kolem, rytmický klapot styků kolejnic a pravidelný dusot parních válců, to myslím si osloví skoro každého. Takže nezbývá než popřát, užijte si vyjížďku neznámým koutem naší země, a pozor na saze v očích!

Ale my jsme tady především na motorkách, že…
Od „bahnhofu“ (ano, tady všude kolem se z velké většiny před válkou mluvilo německy) sjedeme na hlavní, zatočíme vpravo a po hlavní, tedy nepříliš výrazné a zajímavé, silnici dojedeme do Města Albrechtic. Zde odbočíme z hlavní vlevo na místní silničku a začne „pořádné“ turistické ježdění. Mineme zdejší nádražíčko, za ním opět vlevo přes koleje a zvolna stoupáme. Těsně pod vrcholem dojedeme k rozcestí Pod Hraničním vrchem. Nedaleko je první dnešní POI, tudíž brzda. Vpravo stoupá svahem k hraně lesa na hřebeni polňačka, přístupová cesta k atypické dvojrozhledně Hraniční vrch.

Dva stožáry na hřebeni nad Městem Albrechticemi byly postaveny počátkem osmdesátých let pro bezdrátový přenos běžného liniového telefonního signálu mezi vnitrozemím a osoblažským výběžkem. Z dnešního pohledu nesmysl (máme mobily, že….), nicméně panovaly „osmdesátky“ a o celosvětové mobilní síti fabulovali tak maximálně autoři scifi.

Nicméně čas oponou trhnul, technologie radiového přenosu pozemního telefonu odkráčela roku 1999 do propadliště dějin, stožáry osiřely a vyvstala otázka, co s nimi. Naštěstí tehdejší majitel O2 se dohodl s městem o odprodeji věží, takže po minimálních investicích došlo na podzim roku 2011 k otevření v Česku unikátní rozhledny o dvou stožárech.
Pro nás dvoukoláky vyvstávají dvě varianty přístupu k patě stožárů. Za sucha a přízniva není obtížné vyjet polňačkou až k rozhledně. Za mokra (louka a bahno kloužou) už obtížnost značně stoupá a lépe je nechat motorky na parkovišti u silnice a trochu protáhnout kostry lehkou procházkou k rozhledně (cca 700 metrů a 60 m převýšení, 147 schodů na vyhlídkovou plošinu).
Každopádně, ta trocha námahy se více než vyplatí. Na jedné straně Jeseníky a Beskydy, na druhé nerušený výhled do širých rovin polské části Slezska.

Další úsek bude trochu náročnější na jezdeckou zručnost. Pokračujeme dále, postupně se povrch zhoršuje, ale pořád jde o asfalt či jeho pozůstatky. Dorazíme do osady Piskořov, stále je to ještě v mezích pohody. Za posledním domem už asfalt mizí, jedeme po sice šotolině, ale v pohodě sjízdné. Sklesáme až k hraniční linii, kterou tvoří bystřina Hrozová, a pokračujeme po jejím levém břehu, pravý už je PL. Po chvilce se mezi stromy objeví pár stavení, polská osada Pielgrzymów. Kdysi se bydlelo i na „naší“ straně, v Pelhřímovech, ze všech stavení se tu po odsunu místních obyvatel v roce 1946 dodnes dochovala pouze částečná zřícenina kostela sv. Jiří. Zde doporučím na chvilku zastavit a porozhlédnout se kolem, zaniklá pohraniční ves má zajímavou a trochu ponurou atmosféru.

Z Pelhřímov se lze buďto vrátit zpět, nebo dopředu rovnou za nosem. Volíme variantu B) a opatrně pokračujeme dále. Mineme kapli, patřící kdysi k zámku na polské straně, a cestu, mířící k němu přes hraniční tok. Šotolinka se posléze lehce odkloní od hranice a po chvilce vyústí na okresku, vedoucí ze Slezských Rudoltic do polské obce Równe. Zahneme tedy vlevo a po chvíli jsme na náměstí, kterému vévodí zámek, přezdívaný v lepších časech „Slezské Versailles“, hlavně díky svým rozlehlým zahradám a parkům. Za minulého režimu na zámku sídlil nejprve místní národní výbor a poté byl využíván jako sklad zdravotnického materiálu. Obé se podepsalo na jeho stavu (příznivě zrovínka ne), na přelomu tisíciletí jej převzala obec a snaží se v rámci svých možností mu navrátit alespoň zlomek bývalé krásy.

Slezské Rudoltice byly samozřejmě napojeny na úzkokolejku, nádraží leží severně od obce a po létech neúdržby je dnes po rekonstrukci ve vynikající kondici. Dlužno poznamenat, že na Osoblažce všechny staniční budovy odkoupily od Správy železnic obce a starají se o ně příkladně.

Naše další putování vede souběžně s dráhou přes Koberno (obec má pouhou zastávku v lesích) do dalšího většího sídla, Bohušova. I zdejší nádraží je z těch na úzkokolejce významnějších. Jihozápadně od něj se na vršku skrývá v lese zřícenina hradu Fulštejn, protože se ale k němu lze dostat pouze pěším přesunem (od nádraží 500 m po červené značce), tak rozhodnutí se tam podívat nechám na každém z nás:-).

Bohušov je předposlední stanicí úzkokolejky, tedy je nasnadě že Osoblaha je nedaleko. Kousek po okresce, najedeme na hlavní a po necelém kilometru jsme v největším zdejším sídlem, centrem regionu, Osoblaze.

Město má značně bohatou a spletitou historii, která se částečně promítá i do současnosti. Bylo založeno v jedenáctém století a o dvě století později se město i okolí stalo cílem nájezdu kočovných mongolských kmenů, bylo zpustošeno a obyvatelstvo vyhlazeno. Následně se olomoucké biskupství jako majitel panství postaralo o znovuosídlení regionu kolonisty z několika oblastí v dnešním Německu (Sasko, Falc a j.), také se zde usídlil značný počet Židů. Postupně se Osoblažsko vzmáhalo a společně s ním se rozvíjela i Osoblaha (tehdy známá jako Hotzenplotz). Dráha také napomohla rozkvětu a dá se říci, že na možnosti zapadlého pohraničí to zde docela žilo a vzkvétalo.
Další rána osudu přikvačila s koncem druhé světové války. Fronta se přiblížila na jaře 1945 a o město se vedly prudké a nelítostné boje a tak se nelze divit, že po přechodu fronty zbylo v jakž takž slušném stavu k bydlení či užívání sotva deset procent budov. Následné plundrování zkáze ještě dodalo, neboť zdejší kraj byl postupující armádou brán jako ryze německý a tak i k němu bylo přistupováno.
Rok po válce proběhl odsun obyvatel německé národnosti, čímž se jak město tak i celý region víceméně vylidnil. Historie novoosídlování a za ním jdoucího znárodňování je obecně známá, netřeba ji tedy zde rozvádět. Každopádně, ovoce těchto dějinných výkrutů je zde patrno dodnes.
Nás samozřejmě zajímá především koncová stanice úzkokolejky, najdeme ji na jihovýchodním okraji obce a lze u ní pohodlně zaparkovat.

Vládne zde povětšinu času ospalá atmosféra nepříliš frekventované tratě, kam občas dorazí dýzlovka s jedním vagónem, objede jej a připojí se na ten „správný“ konec, chvilku posečká a pak pozvolna odklape do kraje. Větší ruch zde nastane o víkendech, kdy je roztopena parní mašina, přivěsí se na soupravu historických vozů a často zcela zaplněná souprava odfuní v oblaku páry a čmoudu do okolní zvlněné krajiny.

I když se sem dostanete ve všední dny, stačí se na chvilku posadit na lavičku, vychutnat si poklid koncové stanice, a třeba i popustit uzdu fantazii a představit si zdejší ruch v době před nebo po první světové válce. Nákladní doprava tehdy měla navrch, pořád se něco nakládalo či vykládalo, ústředním bodem stanice bylo nákladní skladiště s rampou, od rána do večera přijížděli či odjížděli formani. Koneckonců, vlaky tenkráte jezdily především smíšené, tj. k nákladní soupravě se přivěsil jeden či dva osobní vozy a pasažéři se museli přizpůsobit rytmu dopravy zboží.
Ale konec představ, je třeba vydat se na další cestu a dokončit započatý okruh:-).

Abychom dostáli zámyslu poznat pokud možno celý osoblažský výběžek, tak nás trasa vede dál na sever až do poslední obce před hraniční linií, do Slezských Pavlovic. Projedeme zalesněným územím přírodní památky Osoblažský výběžek, v obci kousek za ním opravdu silnice končí. Kdo se chce podívat ještě dále, musí využít místní a zemědělské účelové cesty (zprvu vyasfaltované, posléze gruntovka). Projedeme na severní okraj obce k zemědělskému areálu, poté východně k zelenému pásu mezi polnostmi a nakonec podél něj k severu až k menší rozhledně. Ta byla nedávno vybudována na lokalitě zvané „U švédského pomníku“, podle pramenů zde byl za třicetileté války tábor švédských vojsk. O dvě stě metrů dál je už Polsko….
Z rozhledničky, ač nevysoké, je překvapivě slušný pohled na celé Osoblažsko, lemované na obzoru pásem Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku.

Vrátíme se po svých stopách na křižovatku u Pavlovického rybníka a na ní se dáme vpravo, pěkně podél hranice. Přejedeme hlavní silnici a sklesáme do Dívčího Hradu, kde se lze zastavit v nově rekonstruovaném zámku.
Železniční fanda může pokračovat dále rovně a navštívit zastávky úzkokolejky Dívčí Hrad, Horní Povelice a Amalín, ostatní za obcí uhnou doprava a pokračují na Liptaň. Tady je k navštívení stanice (první výhybna od Třemošné) a dále pak rozhledna Strážnice. Až k ní lze dojet po polních cestách, cestu doporučím zkušenějším jezdcům na vhodných strojích. Nicméně, zajíždí sem i místní teenageři auty za požadovanou samotou, jak jsem se přesvědčil při jedné své návštěvě, takže to rozhodně jde:-).

Z obce pokračujeme dále víceméně souběžně s tratí železničky až ke křižovatce s hlavní „57“, kde je i jediný zabezpečený přejezd na osoblažské úzkokolejce. Třemešná je na dohled, takže zde se s tratí rozloučíme a tím pádem i s celým osoblažským výběžkem.

Abychom se na závěr trochu svezli, pro zbytek dne nabízím projížďku navazujícím podhůřím Jeseníků, kde se z roviny zvedají první náznaky jesenických kopců.
Nejprve se dáme po hlavní „57“ směrem k polským hranicím, před nimi ale odbočíme vlevo na Zlaté Hory. Údolí říčky Osoblahy je zde poměrně zalidněné, tedy musíme vydržet a hustou zástavbu na sebe navazujících obcí projet. V Petrovicích uhneme vpravo a silnice „457“ konečně začne stoupat zajímavými vlásenkami do hřebenového sedla Petrovy boudy. Kdysi zde opravdu stávala horská stavení, dodnes po nich zbyly pouhé zbytky základů, obrostlé křovinami. Velké parkoviště, naznačující bývalou rozlohu lokality, dnes slouží pouze těm, kdo se vydají vzhůru severním svahem k nejstarší jesenické rozhledně, Biskupské kupě.
My pokračujeme dále klesajícími serpentinami až na okraj Zlatých Hor, kde na křižovatce s hlavní „445“ uděláme vlevo v bok a zamíříme směrem na Vrbno pod Pradědem. Pár minut stoupání a ocitneme se na křižovatce, odkud je možno zamířit hned do dvou zajímavých míst.

Pakliže odbočíme vpravo vzhůru svahem, úzká asfaltka nás posléze dovede až k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné, do místa s velmi pohnutou historií.
Prostá dřevěná poutní kaple zde vyrostla již počátkem osmnáctého století, zděný kostel zde byl dokončen roku 1841. Poutní místo se těšilo velkému zájmu místních i „přeshraničních“ věřících.
Prosperita skončila s druhou světovou válkou, navazujícím odsunem místních a nástupem nového režimu. Místo postupně pustlo a v roce 1973 byl kostel asanován a areál zplanýrován.
Na počátku roku 1990 se ustanovil výbor pro znovuvybudování areálu, stavební práce začaly v roce 1993 a v září 1995 byl kostel i poutní dům hotov.
Protože Jeseníky jsou mojí „srdcovkou“, tak tohle místo navštěvuji již od „devadesátek“, kdy zde vládl čilý stavební ruch. Pamatuji tak znovuvznik a růst areálu, o který se přičinili místní a kteří si jej víceméně „vydupali“. Dodnes skoro pokaždé, když jedu kolem, se zde zastavím byť jen na chvilku. Ticho a klid, příjemné posezení, a pak zase dál….

Z křižovatky na hlavní silnici vede další odbočka svahem dolů do údolí, a končí v místě diametrálně odlišném od toho předešlého. Nachází se zde dodnes částečně činný areál Rudných dolů Jeseník „Zlaté Hory – Jih“. Do těžebního prostoru se samozřejmě návštěvníci nedostanou (a nezvou:-))), je zde ale k navštívení unikátní technická památka – Poštovní štola.
Štola byla zaražena počátkem šestnáctého století a těžily se zde převážně měděné rudy a posléze i pyrit. Pracovalo se zde až do druhé světové války, v poválečném období se prováděla pouze průzkumná těžba. V té době vznikl v údolí o kus níže zmíněný areál Rudných dolů.
Poštovní štola je unikátní hlavně skutečností, že se v ní částečně zachovalo středověké zařízení k čerpání podzemních vod. Dochovaly se i jeho plány a tak mohli odborníci chybějící čísti rekonstruovat a doplnit, a nyní je celá soustava vodního kola, převodů i pump (vše ze dřeva) provozuschopná a je možné si ji v rámci komentované prohlídky shlédnout. Pouze je třeba si prohlídku objednat v infocentru Zlaté Hory.

Návštěva Poštovní štoly je poslední zastavení našeho výletu.
Pokračujeme dále do sedla, v Heřmanovicích zahneme ostře vlevo na „453“ a pozvolna klesáme údolím Opavice do Holčovic. Zde se dáme vpravo po „452“, a těsně pod sedlem „Nad Dlouhou Vsí“ odbočíme vlevo na okresku, která nás přes Českou Ves a Žáry dovede do Města Albrechtic. Zde „okruh Osoblažský“ končí a další je na Vás. Doufám, že se alespoň místy líbil a přeju na dalších cestách hlavně pohodu!

Catering

Poměrně osamělý a turisticky nefrekventovaný kraj nenabídne velký výběr kulinářských zázraků, nicméně hlady zde zahynout nelze. Slušně se najíte v Osoblaze a dalších větších obcích (Slezské Rudoltice, Bohušov, Město Albrechtice), rozhodně se lze stravovat ve Zlatých Horách a okolí.

Palivo

Pohonné hmoty lze doplnit v Městě Albrechticích, Arnultovicích a Zlatých Horách. Jak patrno, na dostatek benzínu v nádrži je třeba na Osoblažsku pečlivě dbát.

Mapa trasy

• https://mapy.cz/s/corajuhopo
• 119 km, 2:16 h

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE