Tip na výlet: Oheň, voda a železo

Od těch dob kováři zpracovávali železo v malých kovárnách, kde jedinou hnací silou byly ruce. Postupně, jak s koncem středověku rostly požadavky na železné výrobky (hnacím motorem bylo jednak zbrojení, tak i potřeba rolnických nástrojů) už ruční kovařina přestávala stíhat požadavkům trhu.

Jedinou využitelnou hnací silou té doby bylo vodní kolo. Mlýny už fungovaly, tak se pro inspiraci nešlo daleko. Místo mlecích kamenů voda pomocí primitivních vaček zdvíhala těžké buchary, pod nimiž na kovadlině řemeslník činil co třeba. Přes transmisní řemeny se pak poháněly stříhací nůžky, brusné kotouče, měchy vhánějící vzduch do výhní a další stroje. Hamry, jak se těmto předkům strojíren říkalo, vyrůstaly hlavně v podhůří, kde byl po celý rok dostatek vody.
Dominantním středočeským pohořím jsou Brdy, jihozápadně od Prahy. Západní část zabíral vojenský prostor, pro normální smrtelníky nepřístupný. Lesy jej pokrývaly odjakživa, a staly se takřka nevyčerpatelným zdrojem vody i zdroje suroviny pro výrobu dřevěného uhlí. Na východním úbočí jich využívali příbramští horníci, na západní straně vyrostla kromě vodních mlýnů i řada hamrů v souvislosti s těžbou železných rud nedaleko. Do dnešních dnů se zachoval v původní podobě jediný, v Dobřívě.

Budova hamru je přízemní, kamenná, obdélníkového půdorysu (32 x 12 metrů) s delší osou severozápad – jihovýchod. Voda je přivedena z rybníku nad hamrem do vantrok, procházejících podél jihovýchodní strany budovy. Z nich voda proudí ručně otevíranými uzávěry pro pět vodních kol na svrchní vodu (v současnosti jsou instalována kola čtyři).

Dvě kola pohání těžká nadhazovací hamerní kladiva přímo (jsou umístěna u přilehlé zdi), třetí pohání přes transmise, uložené v ložiskových závěsech pod střechou budovy, lehčí chvostový dvojitý hamr, dvě stojanové nůžky na plech a brus, umístěné u zdi protější. Čtvrté kolo dříve pohánělo dmychadlo, od počátku minulého století však zařízení pohání elektromotor.
Mezi těžkými hamry je umístěna komorová ohřívací pec novější konstrukce. Zbytek prostoru vyplňuje sbírka kovářského nářadí, zařízení a pomůcek z období posledních dvou století, částečně původem ze zdejšího hamru a hutí, zbylá část je shromážděna ze zrušených kováren v okolí.

Zásobárnou vody je nádrž, situovaná nad hamrem. Přívod je hrazen stavidlem, nadbytečná voda je odváděna přepadem přes vývar zpět do toku. Soustava Padrťského potoka je od počátku regulována tak, že systém přepadů nedovoluje přívalové vodě zaplavit obec a okolí, a v původní podobě umožnila napájení i dalších hutních objektů, které stály ve zdejší oblasti.
Hutní činnost v Dobřívě je poprvé zmíněna roku 1505. Ke konci šestnáctého století se dobřívská huť stala součástí železáren královské komory. Huť stála v místě dnešní obce, její součástí byl i zkujňovací hamr, později doplněný o druhý. V důsledku růstu produkce surového železa a nedostatku vody byl roku 1658 druhý hamr přenesen proti proudu do místa dnešního hamru zvaného též Horní. Jeho původní budova byla dřevěná, nynější budova byla postavena kolem roku 1825. Hamr v obci posléze zanikl.

Původním účelem hamru bylo zpracovat surové železo z nedalekých vysokých pecí zkujňováním na použitelné tyčové polotovary. Se změnou technologie přešel hamr na výrobu těžkého kovaného zboží a nářadí. Výroba zde nepřetržitě běžela až do roku 1955, v poslední fázi činnosti se nejvíce vyráběly radlice pluhů.

V hamru panuje přízračná atmosféra, trochu šero, rozžhavené železo svítí, kouř z výhní se mísí s vodní mlhou z náhonů a kol, řemeny transmisí mlaskají, a do toho dutě zní údery mohutných bucharů. Práce zde nikdy nebyla procházkou růžovou zahradou, a tak lze jen s povděkem kvitovat, že i dnes se najdou lidé, kteří ve svém volném času zde nejen kovají, ale i udržují to vše v činnosti. Návštěvníci tak mají možnost nejen obdivovat historické reálie, ale i tak řečeno koukat zručným kovářům pod ruce.

Byl jsem zde třikrát, a pokaždé jsem se setkal s pro věc zapálenými průvodci, kteří dovedli takřka hodinovou prohlídku zajímavě podat, předvést umění „černého řemesla“. Škoda jen, že zájemců o prohlídku zde nebylo moc, při návštěvě poslední jsem byl samotinek. Pravda, malá účast dovolí detailnější a podrobnější seznámení se s hamrem, jakož i otázky a diskuzi s průvodcem (tedy nemalá výhoda :-)), je ale škoda, že si sem nenajde cestu více návštěvníků. Jedinečná památka v činnosti by si větší zájem rozhodně zasloužila.

Přístup

Širokým údolím mezi Brdy na jihu a Křivoklátskou vrchovinou na severu prochází jak železniční koridor a dálnice D5, tak i souběžně její starší sestra, bývalá plzeňská výpadovka „605“. Pro ty, kdo pojedou ze západu, severu a východu, to budou zřejmě nejčastější přístupové komunikace. Dálnici je nejvýhodnější opustit na exitu 50 Mýto či na exitu 62 Rokycany. Z Rokycan vede do Dobříva okreska údolím Klabavy, z Vysokého Mýta se silničkou dostanete do Strašic, z nich pak je to do Dobříva kousek.

Ti, kdo jedou z jihu, použijí hlavní silnici „19“, spojující Rožmitál pod Třemšínem s Plzní. Z ní je nutno odbočit na sever a dorazit do Mirošova, odkud je to do cíle pár minut jízdy.
Mnohem příjemnější „výletní“ cesta od hlavního města je odbočit v Berouně vlevo na Koněprusy a pokračovat okreskami víceméně souběžně s dálnicí D5 přes Hořovice a Strašice do cíle.
V obci už jsou směrovky, nebo stačí sledovat tok Padrťského potoka proti proudu, u lávky na pravý břeh nechat mašinu a vydat se na prohlídku.

Další zajímavá místa v okolí

Oblast jižně od hamru zabíral po celé jedno století vojenský výcvikový prostor Brdy, tedy oblast jakémukoliv civilistovi zapovězená. Vše je nyní jinak, nejbližší „pražské“ pohoří svůj status změnilo na „chráněnou krajinnou oblast“, území již přístupné. Že to je „jen“ pro pěšáky a cyklisty je jasné, takže na motorce se tam legálně nepodíváme. Pro nás škoda, Brdům to ale bude zřejmě ku prospěchu.
Jinak se ale v okolí Dobříva rozhodně nudit nebudeme. K navštívení je toho víc než dost, a pokusím se Vás provést několika zajímavostmi na malém okružním výletu.

Od hamru vyjedeme okreskami na severozápad směrem na Volduchy do Břas, kde si můžeme udělat kratičkou odbočku k zbrusu nové rozhledně Na vrchách, stojící na místě kdysi zde působící armádní radiolokační stanice. Na motorce se dá dojet až k patě rozhledny, která nabídne překvapivě dobré výhledy.

Pokračujeme dále na severovýchod po okraji křivoklátských hvozdů přes Radnici do Zbiroha. Zde lze navštívit jak známý zámek, tak i neméně zajímavou hasičskou expozici.

Když už se touláme zdejšími končinami, tak proč nenavštívit „dvojhradí“ Žebrák a Točník? Je to při cestě a máte-li čas a chuť trochu šlapat do kopce…

Z Žebráku se stočíme k jihu, překonáme údolní komunikace a přes Hořovice se dostaneme do údolí říčky Litavky a proti jejímu proudu dorazíme do Příbrami. Rozepisovat se o zdejších „bodech k navštívení“ nemá smysl, je jich tolik, že to někdy příště vydá na samostatný článek.
Jelikož víceméně objíždíme Brdy, tak pokračujeme směrem na Rožmitál pod Třemšínem. Po cestě se můžeme zastavit v Bohutíně, kde přímo u silnice v místní části Vysoká Pec najdeme areál bývalého dolu Řimbaba. Díru do země už zde nenajdeme, v areálu ale zůstala (kromě jiného) i těžní věž, která se změnila na rozhlednu. Kromě ní je v přilehlých budovách i expozice, seznamující s historií zdejšího dolování.

Jako další zastávka na okružní cestě se nabízí Rožmitál pod Třemšínem, kde se v centru města nachází ucelená expozice automobilů značky Aero.

Odtud naše cesta zamíří k západu, jedinou silnicí, která prochází přes jižní část hřebene Brd. Ve Spáleném Poříčí je možno navštívit pečlivě zrestaurovaný barokní špýchar „Ve dvoře“, který mimo jiného nabídne i expozici kresleného humoru Jiřího Wintera – Neprakty (starší pamatují :-)).

Pokračujeme dále směrem ke krajskému městu, ale až do něj nedojedeme. U Šťáhlav můžeme navštívit zajímavý a v našich zemích netradičně řešený klasicistní lovecký zámeček Kozel.

Za ním uděláme vpravo v bok a vrátíme se do místa startu dnešního vejletu. Po cestě, na okraji Rokycan, se fandové vojenské historie a militárií všeho druhu mohou zastavit v Muzeu demarkační linie. To stojí opravdu na čáře dotyku amerických a sovětských jednotek, které se zde potkaly na samém konci druhé světové války. Najdete zde exponáty od doby československé prvorepublikové armády přes válečnou dobu až do konce války studené. (Foto viz složka)

Trasa výletu měří cca 150 km a jestli chcete navštívit alespoň část z nabídky cílů, tak si počítejte s celým dnem (a stejně stačit nebude:-)).

Catering

Přímo v obci se lze najíst/napít ve dvou zařízeních. Ani na trase výletu nouzí trpět nebudete, oblast je natolik turisticky frekventovaná, že možností je zde nepřeberně (i když pravda, nemám ponětí kolik z nich rozdýchá doznívající koronáčovou krizi….).

Palivo

Čerpačku najdete na okraji obce směrem na Strašice, další jsou pak u hlavních komunikací nedaleko. Pakliže budete chtít dopřát palivo svému stroji při výletění, pak tak lze učinit v Břasech, Zbirohu, Žebráku, Hořovicích, Jincích, Příbrami, Rožmitálu pod Třemšínem a Rokycanech.

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE