sumoto_leden



Jarní Toskánsko s blondýnou, aneb zátěžový test Positrexu

V historii světa je spousta frajerů, co po večerech koukali na hvězdy a dokázali podle toho obeplout půl světa na lodi z trámů a prken. Ne vždycky skončili kde chtěli, ale objevit omylem nový kontinent se jim taky docela šiklo.

O to víc mě fascinuje, když někdo nedokáže najít na mapě sever, nebo se umí ztratit i se dvěma navigacemi. Takový talent má blondýna, která mě doprovázela Toskánskem. Kdybych jí nemohl průběžně dohledávat podle GPS, nejspíš bych za pár dní měl znepokojivý hovor odněkud z ukrajinských hranic.

Mít s sebou na cesty křehkou blondýnu s autem má přesto nesporné výhody. Na dlouhé přejezdy jí přesypete do auta obsah kufrů a můžete jet na lehko. A lokální toskánské projížďky ve dvou na motorce jsou daleko větší romantika, než s bandou fousatých harleyářů.

Blondýnu na cestách pro mě hlídá Positrex - osvědčený systém dohledu nad pohybem čehokoli. Vím, že Positrexu můžu v tomhle věřit, protože po ročním testování chytrou krabičku přehazuji už automaticky pod sedlo aktuální motorky. Díky tomu jsem sám sebe dnes překvapil zjištěním, že od ledna mám najeto 9 781,4 kilometrů za 8 dní a 3 hodiny. A přitom jsem skoro nikde nebyl!

Ještě že do systému nepíšu žádné tankování a výdaje. Takové překvapení asi ani vidět nechci.

Ale zpátky do Toskánska.

Už mockrát jsem leckam psal, že je na světě jen málo míst malebnějších, než jarní Toskánsko. Místo zbytečných slov si to připomeňme několika mými amatérskými snímky za ta léta, co tam jezdím.

Toskánsko je nesmírně snadné na orientaci. Klidně vás naučím, jak se v srdci Toskánska orientovat jenom podle několika výrazných bodů v krajině - stačí se rozhlédnout a najít na obzoru pevnost nad Radicofani, vrchol Monte Amiata, siluetu Pienzy a takové věci. Ale ono je to vlastně jedno. Toskánsko je síť silnic, kde nezáleží, po které se vydáte, protože když netrefíte zrovna scenérii zvlněného pole s řadou cypřiší na horizontu, potkáte středověká městečka, kde se zastavil čas, nebo staré usedlosti na vrcholcích pahorků, obsypané vinicemi, které zatoužíte vlastnit, máte-li aspoň trochu romantického ducha. Navigaci můžete klidně nechat doma.

Dokud máte blondýnu bezpečně za sebou na motorce, je to zkrátka nádhera. Nepojištěné auto sice zůstávalo leckdy na nedůvěryhodných místech, ale dokud nepřišla zpráva z Positrexu, byli jsme v klidu, že něj nikdo ani neťuknul při typicky italském parkování.

Ale pak jedete separátně přejezd mezi bivaky, za dešťové přeháňky čekáte na pumpě a volá blondýna:
“Musíš mě přijet zachránit! Já sem trošku zapadla do bahna…”
A vám je jasné, že jakékoli udivené otázky jsou zbytečné a pořád ještě se v duchu smějete vzpomínkám na obrázky z internetu, kde je Porsche 911 po břicho v bahně a děvče v lodičkách se ho snaží vystrkat ven. Jasné fotomontáže! To se přece nemůže stát...

Nevěřícně zírám na aplikaci Positrexu, neb podle mapy je blondýna někde za roštím, sto metrů přede mnou. Sto metrů bahnitou cestou, kam se mi ani na cestovním enduru nechce. A skutečně. Blondýna stojí v deseti centimetrech bahna v kdysi bílých botičkách a bahnité šmouhy od naivních pokusů o vyproštění vozu má až na zadku. “Mě sem vedla navigace a neuměla jsem se otočit… Ale skoro jsem to projela!”

Navigování ke ztracenému parťákovi použijete na celém systému nečekaně často. Zvlášť, když máte spolucestovatele bez znalosti geografie, což se mi - z kdovíjaké zlomyslnosti vesmíru - děje pořád.

Cestou jsem si mockrát říkal, že Toskánsko je ideální kraj na cestovní enduro. Většina silnic je totiž značně rozlámaná a na silniční motorce to nebude nic moc. Hlavně skrz stará městečka se moc dobře nesvezete. Ale pak mi došlo, že ideální motorka pro prohánění se mezi vinicemi je přece dnes tak moderní scrambler!

Úplně nejlepší je totiž vydat se po prašných cestách, kudy jezdí jenom znalí místní. Jsou to většinou udržované zkratky mezi statky, ale dokud tu není výslovná cedule o privátním vlastnictví, můžete si tu nacvičovat filmové scény z reklamy na svobodu a život bez starostí jak jen chcete. A právě z takových silniček jsem letos objevil spoustu nových fotogenických míst.

Sem tam je šotolinová cesta v prudkém stoupání vymletá od proudů vody, takže ve dvou to a těžké motorce mělo i nádech dobrodružna. Naštěstí jsem ještě v praxi nevyzkoušel, jak Positrex dokáže vyhodnotit a nahlásit pád motorky nouzovým kontaktům. Přesto doporučuji tyhle hlášky nastavit na někoho flegmatičtějšího, než starostlivé rodiče.

Co se ale místní dopravy týče, bezkonkurenčně nejrozšířenější vozidlo je tříkolový náklaďáček Piaggio.

Co se ubytování v Toskánsku týče, mám dva dobré tipy. Úplně nejlépe umístěný kemp najdete na farmě mezi Pienzou a Monticchiellem. Z terasy místní restaurace - a vlastně i ze stanu - si můžete prohlížet slavné Val d´Orcia, aniž byste udělali krok. Jen musíte mít rádi zvířátka, protože večer budou kolem vás pořvávat pávi a ráno vás hýkáním vzbudí osel.

Je to magické místo, ideální centrum pro jakékoli výlety po okolí.

Jinak moc nemá smysl kempovat, protože po večerech mimo sezonu najdete na bookingu spoustu penzionů, které vyjdou za podobné peníze, když odpočítáte snídani.

Na Itálii je spousta věcí, kterým nepřijdete na kloub, ačkoli to nejsou až takové absurdní záhady, jako britské extra baterie na umyvadle na teplou a studenou vodu. Třeba ten jejich systém placených a neplacených dálnic. Všichni vám řeknou, že motorky platí stejně, jako auta. Nebo ne?

Rozhodl jsem se vyzvídat na dálniční pumpě. Moc se nevidí, aby člověk pracoval za kasou s takovým nadšením, jako tenhle rozesmátý chlapík.
“Hele, něčemu nerozumím. Na mýtné bráně jsou značené pruhy pro motorky a závory jen přes půl cesty, tak co to má za smysl, když se má za motorku taky platit?”
Pumpař se zazubil ještě víc, pokrčil rameny a pozvedl paže, že byste mu mohli na záda naložit nějakou menší planetu a lámanou angličtinou vysvětlil:
“Itálie... Bláznivý lidi. To ti říkám!”
Takové reakce vás donutí nasadit úsměv i na vlastní hlavu, byť záhada zůstává nevyřešena.

Teď, týden po výletu, sedím v kanceláři a protože mi pokaždé strašně dlouho trvá, než digitálně vyvolám těch pár slušných fotek, vzpomínám na projeté trasy aspoň nad 3D mapou s projetými trasami. A zase si živě vybavuji vedro a prach offroadové cesty kolem Monte Argentario, nejlepší toskánské svezení na parádně hladké a návykově zohýbané silnici SS323 k moři na Scansano, mám před očima místo, kde jsem fotil osamělé stromy v záplavě zelené trávy a spoustu večerních scenérií, kde celé zástupy fotografů vyčkávaly na to správné světlo. Samotná mapa vypráví příběhy…

Ale vážně, může mi někdo vysvětlit, jak je možné zapomenout, kde je na mapě sever?

* * * * *
Jestliže se chystáte na výlet s parťákem, co se příliš nevyzná v mapách, s dohledem Positrexu budete klidnější a ušetříte si spoustu telefonování. Klidní budete i po nocích, protože víte, že se s motorkou na ulici nic neděje. Klidní budou i doma, protože vždycky vidí, že v pořádku jezdíte a v den návratu ví, kdy vás budou čekat s teplou večeří. A pak si klidně celou trasu nahrajete do virtuálního vesmíru Google Earth, abyste se tudy znovu projeli aspoň ve 3D. Funguje to skvěle.

Jako všechny elektronické hračky, positrex má tisíc a jednu funkci a je jen na vás, co si z nich vyberete. Úplně nejlepší je na něm ale to, že ho stačí jen zapomenout strčený pod sedlem motorky a o nic se nestarat. Kdyby potřeboval dobít baterku, ozve se. A nic jiného vážně nemusíte. Nemusíte ani číst automatické statistiky z cest. Ale když se vás pak kamarádi zeptají, kudy se mají vydat, aby také viděli ty fascinující scenérie z vašich fotek, vždycky víte, jak snadno jim pošlete vlastní trasu.

A protože celá filosofie mého obchodu Motorkářův průvodce je o nabídce výhradně funkčních a praktických věcí s mým osobním doporučením, co se záznamníku a zabezpečení motorky týče, najdete u mě v nabídce právě Positrex. Nic lepšího jsem zatím neobjevil. http://www.motorkaruvpruvodce.cz/positrex/

Alpský dodatek, který je zároveň odpovědí na často kladené dotazy.

Proč bych si měl pořídit speciální zařízení, když mám mobil s aplikacemi?

Právě jsem se vrátil z alpského víkendového výletu se dvěma motorkáři. Jako správní otcové od rodin několikrát denně hlásili domů svůj aktuální status a kde zhruba jsou, jestli prší a tak. Ačkoli počítám, že informace “...tady u benzínky a teď bylo nějaký město jako Marcipán, nebo tak něco” (Mariazell - poznámka autora). Došlo i na sdílení aktuální polohy přes iPhone, který však v důsledku nezvládal spuštěnou navigaci, záznam cesty a dalších x aplikací, i za jízdy na motorce se přehříval a odmítal dobíjet. Takže to také příliš koncepční řešení nebylo. Nikdo z otců se též neodhodlal nechat svůj mobil přes noc schovaný v motorce, takže z motorek, volně odložených na náměstí před hotelem, jsem elektronický dohled nad svým bezcenným otloukánkem Hondou měl jenom já.

Mobil sice umí tisíc věcí, ale na všechno zkrátka ideální ani nemůže být. Proto se pořád prodávají zrcadlovky a objektivy.

Informace o redaktorovi

Radek Fiala - (Odebírat články autora)
PR článek - (Odebírat články autora)

Autoři článku obdrželi prémie -2.7 Kč od 17 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Pavel1976 přispěl -0.3 Kč
Metrkrychlovy přispěl -0.3 Kč
VladaM přispěl -0.3 Kč
kotzitzaq přispěl -0.3 Kč
mardock přispěl -0.3 Kč
VacanusOlfernus přispěl -0.3 Kč
Meli přispěl -0.3 Kč
Cmelak1410 přispěl -0.3 Kč
Jekub přispěl -0.3 Kč
_Lišák přispěl 0.5 Kč
izers18 přispěl 0.5 Kč
maras přispěl -0.3 Kč
chuck.zbozi přispěl -0.3 Kč
Auror přispěl -0.3 Kč
Raduzzo přispěl -0.3 Kč
2lizard přispěl -0.3 Kč
Kohouťák přispěl 0.5 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (7x):


TOPlist