Igor Brezovar: „Největší dobrodružství je pořád v Africe“

Dříve Moto cestou necestou, nyní Po jedné stopě. Tohle jsou cestovatelské projekty, které vznikají pod taktovkou České televize a které svedly dohromady herce Martina Písaříka a známého motocestovatele Igora Brezovara. Nejprve spolu byli v Iráku, teď jedou Afrikou. Mají ji rozdělenou na tři etapy, druhá začíná teď 28. prosince a těsně před jejím startem jsme si s Igorem popovídali o černém kontinentu i tom, jaké to je, když člověk vymění sólo dobrodružství za televizní štáb.

Igor Brezovar: „Největší dobrodružství je pořád v Africe“

Kapitoly článku

Igore, loni Irák, teď Afrika. Kdy bude v televizi k vidění výsledek?
Premiéra bude na podzim 2020. Může se ti zdát, že to je za dlouho, zejména když v Iráku jsme byli už loni, ale my to chceme dát všechno dohromady. Začne se třemi díly z Iráku a následovat bude Afrika, kde tu cestu nejdříve musíme taky dokončit. Dohromady nějakých 16 nebo 17 dílů. Celý projekt se dnes jmenuje Po jedné stopě a teď v Africe jsme my dva s Martinem a s námi tým tvořený kameramanem a řidičem v doprovodném autě. Jedeme z Prahy do Kapského města, cesta bude mít 22-25 tisíc kilometrů a máme za sebou prvních 7000 km, během nichž jsme se letos na konci léta za dva měsíce dostali do Gambie.

Na čem jedete?
Oba dva na BMW. Dostali jsme dokonce od bavorské značky nabídku na nové stroje i oblečení, Martin ji využil a jede na F 850 GS Adventure v nové výstroji, já ale nemohl. To bych ztratil tu svoji tvář, vzal jsem si akorát gumy od Rudy z Mitasu. Jedu pořád ve svých starých zas*aných hadrech a na svém starém géesu. Na motorce jsem nic kromě tempomatu a základního servisu neudělal, teď má od něj najeto asi 10 000 km a měl bych zase dělat servis, ale myslím, že 5000 km na ten olej ještě do Kamerunu dám. Jedu na pankáče jako celý život.

Na druhou etapu vyrážíte teď v sobotu 28. prosince, jak bude vypadat?
Nejprve letíme do Gambie, kde máme motorky u jednoho mého známého automechanika na dvoře. On nám tam pravidelně dobíjí baterky a kromě toho nám dává dohromady naši starou a totálně domlácenou Toyotu, která je fakt už v dezolátním stavu. Odtud pojedeme do jižní části Senegalu, doufám, že tam už oslavíme Nový rok. Vstoupíme do Guineje a pokusíme se tam získat víza do Sierry Leone a Libérie. Když to nedopadne, pojedeme rovnou do Pobřeží slonoviny a dále do Ghany, Toga a Beninu, kam se obzvláště těším na voodoo kulturu. A pak co nejrychleji skrz Nigérii 1200 km na jih do Calabaru. Tam se pokusíme buď sehnat nějaký trajekt do kamerunského přístavu Douala, anebo to vezmeme po souši přes francouzskou část Kamerunu na jeho sever, kde mám známého jednoho Čecha, u něhož bychom mohli zase na 2-3 měsíce nechat motorky.

Zrovna Sierra Leone a Libérie mi přijdou z bezpečnostního hlediska docela problematické…
A vidíš, nejsou. Teď už je tam klid a já opravdu rád jezdím právě do těch zemí, které se právě vzpamatovávají z nějakého konfliktu. Beru to, že jsme takové vlaštovky, které dávají lidem, co tam žijí, naději – hele, jsou tady turisti, jdeme správným směrem! Ti lidé mají navíc takový trochu komplex z té předchozí války a snaží se svoji zemi ukázat v tom nejlepším světle, dokázat, že oni nejsou ti špatní… Úplně typický byl ten Irák. Martin to nemohl říkat dál, aby si lidi nemysleli, že jsme se úplně zbláznili. Já jsem ale věděl, že sever je bezpečný a tamní Kurdové byli nesmírně příjemní lidé. Jediné, co je potřeba mít na paměti, že není dobré moc rýpat do politiky, i když opatrnou diskusí člověk může získat i zajímavý pohled z jiného úhlu.

Takže teď v Africe nic nehrozí?
To bohužel není a asi nikdy nebude pravda. Když jsem tam byl poprvé před 17 lety, přepadli mě Somálci na severu Keni. To byli klasičtí banditi, přepadávali turisty a kolemjdoucí, ale pak jim to asi přišlo málo lukrativní, dnes unášejí lodě. Ti se nás už snad netýkají. Ale mám docela strach z Nigérie. Spousta známých mi teď vesele posílá články o tom, jaká je situace v Nigérii šílená, samé teroristické útoky, kolik mrtvých který den, do toho hned vedle občanská válka v anglické části Kamerunu. Takže jo, fakt se těším, až tohle budeme mít za sebou.

Tenkrát jsi mi říkal, že jsi v Nigérii měl průvodní dopis jakéhosi náčelníka, že chceš projet jejich nádhernou zemi a všichni ti mají pomáhat. Máš ho ještě?
To byl tehdy nějaký maršál, kdoví, jestli vůbec ještě žije. Musím ten dopis najít, třeba by se mohl hodit. Chci to vzít stejnou trasou, takovou 400 km dlouhou lesní cestou s vysekanými dírami pro vozidla. Bylo to děsně zdlouhavé, celou dobu jsem jel třicítkou, ale bezpečné.

Co nějaký policejní doprovod, nečekáš ho někde?
Nečekám, ale v té Nigérii bychom si ho docela přáli. Ačkoli víš co, největší banditi jsou tam prý policajti, kteří už z hranic dávají echo lapkům ve vnitrozemí…

Před 15 lety jsi mi říkal, že je to nejkrásnější kontinent. Platí to pořád?
Ano, je to totiž jediný kontinent na světě, kde je to pořád ještě adventure. Všude jinde jsou nádherné věci, krásně se cestuje. Leť do Portugalska a přivezeš si krásné zážitky, ale je to jen takové krásné přesouvání z místa A do místa B, není to dobrodružství. Víš, že tě pravděpodobně nečeká žádné nebezpečí, všechno je civilizované, v hotelu svítí světla, běží klimatizace. A Africe je adventure na každém kroku. Politická situace se mění velmi rychle, silnice jsou v katastrofálním stavu. Přijedeš do hotelu, místo oken natlučená prkna, černoch na recepci slibuje elektřinu i vodu. Ty zaplatíš, přijdeš na pokoj a nic z toho není. Ale jsi v Africe, musíš to tak brát. Počasí je taky speciální kapitola, buď monzuny, nebo suché pouště. Za těch 17 let, co jsem tam byl poprvé, se Afrika příliš nezměnila, a jsem za to rád.

Teď se do Afriky vracíš vlastně v roli takového průvodce. Tenhle kontinent znáš, takže pro tebe nemohlo být těžké vymyslet trasu nebo se mýlím?
V životě jsem si nedovedl představit, jak to bude složité! To byl pro mě obrovský problém. Už jsem točil filmy, co jsem denně zažil, ale jen tak pro sebe. Pro televizi je to úplně něco jiného. Hned na začátek jsem dostal studenou sprchu. Připravil jsem si projekt jednoho státu z té první etapy a myslel jsem si, že je prostě dokonalý. Šel jsem ho pyšně představit do ČT, tam jsem 15 minut zaníceně vykládal, a pak mě stopnul režisér a povídá: „Dobrý, Igore, to máme tak na tři minuty, co tam máš dál?“ Já přitom počítal, že to bude na tři díly! Teď už vím, že 40 minut seriálu je tak 50 hodin filmování. Nebyl jsem zvyklý plánovat takhle dopředu všechno, co budu dělat. Ono to ve finále není úplně striktní, nemusí se tenhle den udělat tohle a druhý tohle, ale je prostě potřeba mít plán, každý stát musí mít nějaký smysl.

Pro tebe to muselo být o to složitější, že doposud jsi jezdil sám na motorce, teď jedeš s Martinem a ještě se štábem v autě. Není pro tebe taková koule na noze?
Většinou jedeme pohromadě, oni často z auta jízdu natáčejí. Vlastně tohle byla moje první cesta, během níž jsem 99 % času jel rychlostí 80 km/h právě kvůli autu! Vlastně jedinkrát jsem jel rychleji, to když Toyotě v Maroku v poušti upadlo zadní kolo. To jsem jel pro pomoc do nejbližší vesnice, která byla 40 km daleko, a to jsem pelášil stovkou a říkal si, jak je to strašně nebezpečné… Toyotu jsme nakonec odtáhli za malým krátkým Land Roverem, kluci seděli vepředu na haubně, aby se nepřevracela dozadu, a těch 40 kiláků jsme jeli asi pět hodin. Ale to je prostě Afrika a musím říct, že jsem zjistil, že ta pomalá jízda je vlastně paráda. A to jsem se původně děsil, že se zblázním – máš ujet denně 400 km, jedeš přes Saharu, kde není nic než černej asfalt před tebou a písek kolem, a na tachometru osm pětek. Ale ne, bylo to vlastně docela zábavný. A taky jsem si zvykl, že nemůžu jen tak zdrhnout z checkpointu, které jsou v Africe snad po 10 km. Když jsem jel sám, klidně jsem projel, ale když je za námi auto, musíme zastavit, oni ho do té doby nepustí. O nic nejde, jen je to prostě pruda. Policajt leží celý boží den na zemi pod stromem, nohy nahoře a čeká na partu turistů. Ty zastavíš, on přijde, podá ti ruku, zeptá se, kam jedeš, i když tam vede jediná cesta, a zase tě pustí. Když tohle děláš za den 150krát, leze ti to krkem. Ale ke konci už jsme byli i vycvičení na to ujíždění.

Která z těch zemí, které jste zatím projeli, byla nejhezčí?
To se takhle nedá říct, každá má svoje kouzlo. To nemůžu říct. V Maroku si užívali přírody a nádherných měst a místních Berberů ve vysokém Atlasu, kde jsme přespávali. Když jsem sám, spím v rodinách a teď jsem si říkal, že tohle odpadne, to mi bude chybět. Ale přesto jsem se dokázal vetřít, že jsme spali celý čtyřčlenný tým u jedné rodiny, vegetovali tam, hráli na bubny, prostě pařili. Mauritánie mi kdysi přišla jako nejhorší stát na světě, ale teď je to úplná paráda, já nevím, jestli jsem já dozrál nebo Mauritánie. Celníci na mauritánsko-senegalské hranici se smáli, přišli jsme večer po zavíračce a oni nás přesto obsloužili, víza jsme koupili bez problémů, což dříve nepřipadalo v úvahu. Mám vždycky nějakou narážku, která rozesměje, a pak vím, že to projde. Dárky vozím samozřejmě taky. Nenarazili jsme na žádné vyložené hovado, což se mi dříve stávalo pořád, ale furt je v nich zakořeněné to, jak každý chce zaplatit za jakoukoli službu. Nejhorší to bylo na celnici na marocko-mauritánské hranici, tam je mafie, která si tě podává, už 70 km před hranicí nás sledoval týpek a mával, že je náš průvodce. Já říkám, že žádného nepotřebuju, jsem tu každej měsíc… Musíš lhát. Martin Písařík říká: „Co mě Afrika naučila? Lhát.“ Přijedeme na celnici, on vystoupí, řve na všechny, že je náš průvodce, já že vůbec, že nikoho takového nepotřebujeme. Ale ty stejně víš, že potřebuješ, protože jsi ztracený. Tam je milion okýnek, nikdo si tě nevšímá. Vybrali si jednoho nesmělého a docela čestného, stejně nás na konci ojebal, ale budiž, s tím musíš počítat, a pak jsme se skrz ty okýnka dostali. Ale utekl nám ten večer trajekt a my jsme spali na celnici na betoně, sice žádná tragédie, ale po šesti hodinách hádání a pocitu, že tě pořád někdo ojebává, jsme vytáhli slivovičku a ožrali se jako každý večer, ale potají. Tam není alkohol vítaný. Tedy takhle, každý by si ho dal, ale nesmíš to ukázat. Potají nabídneme Berberům, Mauritáncům… Ty jako křesťan můžeš mít. Zastaví tě policajt, prudí, co tady mám. Já potichu spiklenecky řeknu: „Pojď se podívat, pane policajt, čuchni.“ A už se směje.

Co jinak ty a policie v dalekých krajích? Jak řešíš extrémní situace, když ti chtějí zabavit motorku, seberou doklady… U nás na webu máme velmi rozsáhlou sekci cestopisů, kam lidé vkládají svoje zkušenosti, a nedávno jsem tam četl celkem děsivý příběh problémů s policií v Turecku.
Jsem překvapený, Turecko je civilizovaná země. Taky jsem tam platil za rychlost, ale asi záleží na přístupu. Já mám pořád stejný postup. Pozdravím v místním jazyce, směju se, šaškuju, chytám se za hlavu, že to není možný, už jsem zase jel rychle, obejmu policajta ještě dřív, než mu podám ruku, pokusím se ho rozhodit a odzbrojit. Záleží na situaci. Když i potom nastoupí tvrdě, nikdy, opravdu nikdy se nehádám. Naopak se spíš omluvím a pochlebně se doprošuji: „Prosím vás, pane policisto, jedu do Íránu přes vaši krásnou zemi, nemůžete mi vzít doklady a pokazit cestu, moc prosím vás i Alláha…“ A pak to dopadne často tak, že u toho zlého policajta přespím. Jediné, kdy se handrkuji, když narazím na nějakého přizdisráče, který nemá akorát prudí a já vím, že nemá ani žádnou pravomoc, ani jsem mu nedal papíry nebo peníze, to se pak dopálím a zhádám. Ale to je výjimečné. Tohle jsem se při cestování po světě naučil asi nejvíc, to jednání s lidmi, které využiji potom i v civilním životě v byznysu. Vždycky je lepší pokorný a jednat s druhými hezky.

Kdysi jsi mi říkal, že s sebou vezeš okopírované doklady…
No jasně. Doma si barevně okopíruju, vytisknu a zalaminuju doklady svoje i od motorky. V Evropě nebo ještě v Turecku bych se s tím asi bál operovat, ale všude jinde předkládám tyhle kopie, originály nedávám z ruky.

Co bys vzkázal začínajícímu cestovateli, co objel Evropu a vyráží dál do světa? Na co se zaměřit, co nezapomenout?
Nejhorší před každou cestou je se odlepit a promítnout si v hlavě ten film před odjezdem. I mně se to stává, za pár dní letíme, mám před očima trasu, říkám si, kolik tisíc překážek a nebezpečí mě čeká… Ale když na té cestě jsi, neřešíš nic jiného než tankování, kde budeš spát a co jíst. A to nebezpečí v podobě zvířat, děr, že auta nedávají blinkr apod., to jde tak nějak automaticky. Je potřeba být prostě pořád opatrný a obezřetný. Co vzkázat? Vždycky zavřu oči a říkám si: pasport, víza, doklady a kreditku mám, všechno ostatní, co jsem zapomněl, můžu v nejhorším na cestě koupit. Mám 20 let starý seznam, ten funguje, tím se řídím a nic nezapomenu.

Kam bych doporučil? Západní Evropa je sice bezpečná, ale nejdražší. Pravá adventura začíná v Bosně, Albánii, Makedonii, sever Řecka, Bulharsko, Turecko, ale pořád jsme v Evropě, jsou to dostupné státy pro každého, nemluvě o Gruzii či Arménii, kde už je úplně pocítit exotika. Tam narazíš na ty příjemné lidi, na které nejsme tady ve středu Evropy zvyklí, každý začínající cestovatel musí být v těchto státech nadšený. Pro více zkušené doporučuji poslat si motorku na nějaký kontinent, který milujete, a dát si tam dva měsíce túru. Hlavně ta pokora, nehádat se, vstřícnost, zajímat se o lidi. Když jste dva-tři, bavíte se mezi sebou, lidi si stoupnou kolem vás a pozorují vás. Sám máš výhodu, že víc pronikneš do života ostatních lidí, jsi na ně odkázaný, musíš s nimi mluvit, kupovat jídlo, tankovat. I oni na tebe víc jdou, když jsi sám, chtějí se pobavit. Typický příklad z Ameriky – chtěl jsem se vyspat u běžného člověka, zažít typický život. Ale jak se sblížit s někým, aby mě pozval domů během minuty? Pršelo, byl jsem promočený a řekl jsem si, že budu tady pod střechou, dokud se s někým neseznámím. Moje motorka je naštěstí takový magnet a za chvíli přišel pán: „Wow, odkud jedeš takhle naložený?“ A já říkám, že jedu směr New York, ale dneska to vzdávám, nemám kde spát, nejbližší hotel je 50 km a jsem mokrej jak myš… Je potřeba během minuty říct jádro problému, ne si honit triko, že jedu kolem světa. Jedu tam a tam, ale dnes už končím, jsem mokrej a hledám, kde bych mohl přespat, klidně někde v garáži. Z toho pokaždé vznikají fajn večery, pokecáš s hostiteli o jejich životě, povíš jim o svém, a o to přeci jde.